Kati Outinen: Filmy se mají snažit polapit nezapomenutelné

Tomáš Stejskal
24. 4. 2014 15:31
Rozhovor s dvorní herečkou režiséra Akiho Kaurismäkiho, kterou si lze snadno ztotožnit s postavami z jeho filmů.
Kati Outinen, dvorní herečka Aki Karismäkiho hraje v poslední době v česko-finských koprodukcích. Do kin právě přichází její film Láska, soudruhu.
Kati Outinen, dvorní herečka Aki Karismäkiho hraje v poslední době v česko-finských koprodukcích. Do kin právě přichází její film Láska, soudruhu. | Foto: Profimédia

Rozhovor - Podobně jako Isaach de Bankolé, druhá výrazná herecká osobnost, která se zúčastnila letošního Febiofestu, i Kati Outinen je silně spojená především s rolemi ve filmech jediného režiséra. Isaacha si mnoho diváků spojuje především s Jimem Jarmuschem a také dvorní herečku Akiho Kaurismäkiho si lze snadno ztotožnit s postavami z jeho filmů.

Jarmusch i Kaurismäki ostatně mají mnoho společného. Nikoli snad přímo estetikou svých filmů, spíše velmi osobním přístupem k tvorbě i k hercům. A oba stylotvorní režiséři, jejichž dílo vyčnívá nad terénem autorského filmu (nejen) devadesátých let, si vybírají spolupracovníky, kteří s nimi sdílejí společný pohled na svět.

A tak mě ani nepřekvapilo, že Kati Outinen v sobě podobně jako její hrdinky mísí hrdost a eleganci s vlídností hospodyňky. I kolem této svébytné směsi staromódního a moderního ve snímcích Akiho Kaurismäkiho se točil náš rozhovor.

Herečka známá mimo jiné ze snímků Mraky odtáhly, Muž bez minulosti či Le Havre ztělesňuje celým svým zjevem i projevem to, co je v Kaurismäkiho snímcích – ale vlastně i v tvorbě Jima Jarmusche – nejpodstatnější. Je to zájem o člověka coby lidskou bytost na pozadí hodnot, které jsou pro někoho možná až staromódní, přesto se ve filmech obou režisérů ukazuje, že jsou v dnešní době jako jediné opravdu životaschopné (byť to tak na první pohled nemusí vypadat).

V rozhovoru pro Aktuálně.cz ale Kati Outinen mluví i o současnějších, případně maličko „přízemnějších“ tématech: třeba o jejím pohledu na Hollywood či jejích nedávných „česko-finských“ rolích v koprodukčních snímcích Klauni Viktora Tauše a Láska, soudruhu, kterou natočil Taru Mäkela a jež nyní vstupuje do českých kin.

Aktuálně.cz: Mám opravdu rád tu obtížně popsatelnou atmosféru ve snímcích Akiho Kaurismäkiho. Postavy jeho filmů žijí jakoby mimo čas, v jakési zvláštní směsi společenské utopie a smutné pohádky, můžete trochu přiblížit, jak vše probíhá při natáčení, jak se toho dosáhne?

Kati Outinen: Aki vždy říká, že spíše dekoruje scénu, než že by režíroval. Je velmi precizní, co se týče lokací a dekorací a také barev. Jednou jsme natáčeli scénu v kadeřnictví, bylo to ve filmu Mraky odtáhly, šlo o celkový záběr, žádný detail… A on cítil, že v atmosféře na scéně je něco špatně. Neustále pátral po tom, čím to je, neboť je opravdu perfekcionista.

Podívejte se na ukázku z filmu Mraky odtáhly.
Podívejte se na ukázku z filmu Mraky odtáhly.

Já jsem měla v puse drobnou pastilku a před začátkem scény jsem ji položila za nějaký předmět, protože kameru jsem měla za zády. A on si toho všimnul a to byl pro něj ten nepřekročitelný problém. I veškeré předměty a propriety, které ve filmu používá, jsou pečlivě vybrané a velmi důležité, jsou vesměs velmi staromódní. V Mraky odtáhly byla jedna scéna, která se měla odehrávat v koupelně, protože Aki někde sehnal starý růžový fén a toužil ho ve filmu použít. Ten předmět pocházel ze šedesátých let. Vedle této preciznosti je také důležitý rytmus hereckého projevu, včetně specifického tempa dialogů.

A.cz: A dostáváte nějaký prostor pro vlastní vklad? Je při natáčení, vzhledem k tomu, jak je Kaurismäki precizní, prostor pro improvizaci?

Je velmi důkladný při zkouškách před natáčením. Ale nejde o přesnost v tom smyslu, že by nám diktoval, jak máme hrát. Je detailní především co se týče rytmu a pohybu herců po mizanscéně, ale chce, abychom improvizovali s emocemi i s tónem a vyzněním dialogů. V tom máme svobody dost.

A.cz: Jaký máte názor na vztah mezi mužskými a ženskými postavami v Kaurismäkiho filmech? Například v posledním filmu Le Havre hrajete tak trochu hospodyňku, ale přitom mezi oběma hrdiny je pouto, které je vlastně v něčem moderní, a nikoli stereotypní.

Mám za to, že konkrétně v tomhle filmu je moje postava hospodyňkou zcela dobrovolně, určitě nijak netrpí a v tom je to moderní. Prostě jen nemá žádné kariéristické ambice. Ale jinak si myslím, že je Aki v něčem velmi staromódní ohledně toho, co může žena a co může muž. Ale přitom v Mraky odtáhly jsem hrála postavu, která byla původně napsaná jako mužská, pro Mattiho Pellonpää, který však zemřel.

Podívejte se na ukázku z filmu Le Havre, v němž Kati Outinen hraje jednu z hlavních rolí.
Podívejte se na ukázku z filmu Le Havre, v němž Kati Outinen hraje jednu z hlavních rolí.

Tam jsem zpočátku byla taky hospodyňka. (Směje se) Po několika měsících mi Aki zavolal, že jediný, kdo by tu roli mohl převzít, jsem já. Ve scénáři byly opravdu jen minimální změny. Když jsem ho četla, tak mi došlo, že když Aki píše nějakou postavu, tak příliš nepřemýšlí nad tím, jestli je mužská, nebo ženská. Středobodem a zásadní otázkou pro něho je, zda tyto postavy jsou lidské bytosti. Role vypadají velmi tradičně, ale ve skutečnosti jsou velmi moderní.

A.cz: Přijde mi, že Le Havre je v určitých ohledech ještě více pohádkou či utopií než starší snímky – postavy žijící v idylické komunitě, závěrečný zázračný happyend – ale na druhou stranu se tu zase nezvykle tematizují velmi současné společenské problémy. Máte pocit, že ten film je odlišný od starší Kaurismäkiho tvorby?

Evropa dnes uzavírá své hranice. Patriotismus a nacionalismus je na vzestupu. Nelíbí se mi to, neboť jsme tu na Zemi všichni stejnou měrou lidské bytosti.

Myslím, že ano. Evropa dnes uzavírá své hranice. Patriotismus a nacionalismus je na vzestupu. Nelíbí se mi to, neboť jsme tu na Zemi všichni stejnou měrou lidské bytosti. A pokud jsou podmínky v Africe nepřípustné, musíme s tím něco dělat, neboť my v Evropě jsme ti bohatí. Myslím, že Aki tímhle trpí rovněž, a proto je tento snímek do značné míry politický, naznačuje, že se k imigrantům můžeme chovat stejně jako hlavní protagonista, a nikoli s odporem či uzavíráním hranic. Ta kritika není stejná jako ve spoustě opravdu politických filmů, přesto Le Havre naznačuje: „I vy můžete pomoci. Je to jednoduché pomoci druhým lidem.“

A.cz: Četl jsem, že finskému publiku se Kaurismäkiho filmy nelíbí tolik jako jinde ve světě. Jak je to s přijetím jeho kinematografie na domácí půdě?

Nepochybně tam má své fanoušky. Ale obecně lidé ve Finsku chtějí realistické filmy, filmy z běžného života, pohádkovost a starosvětský styl jim nesedí. Ale na druhou stranu já doma běžně jezdím hromadnou dopravou a lidé mi často děkují za moje filmy a říkají, že je milují. Je v tom zvláštní rozpor. Říká se, že lidé Akiho filmy nemají rádi, ale mně říkají, že je milují, takže nevím, kde je pravda – asi někde uprostřed. Ale třeba v případě Děvčete ze sirkárny tu byli naštvaní lidé, co říkali, my přece máme ve Finsku pomeranče! Jenže o to v tom filmu přeci vůbec nejde. (smích)

A.cz: Musím přiznat, že když jsem v devadesátých letech viděl první Kaurismäkiho filmy, měl jsem pocit – a možná je to jen stereotyp –, že jsou v něčem typicky finské: lidé tu moc nemluví, pijí hodně vodky a jsou tak nějak nevyhnutelně tragičtí. Tak mě napadá, jestli i to není jeden z důvodů, proč lidé jeho snímky nemají v oblibě, protože se nedívají na některé rysy národní povahy zrovna vlídně.

Kati Outinen.
Kati Outinen. | Foto: Profimédia

Ano, na tom něco je. A lidé především vědí, že Akiho filmy jsou prakticky jediné, které se promítají v zahraničí. Mají tak pocit, že cizincům ukazují nepravdivý obraz o naší zemi. Že přeci jsme moderní společnost, tak ať nás neukazujte jako chudé a ošklivé a opilé a tragické. A samozřejmě jsou naštvaní i z toho, že by v tomhle obraze mohl být i kousek pravdy.

A.cz: Je pro vás velký rozdíl hrát ve svém rodném jazyce, nebo v cizí řeči? Některé role jste hrála ve francouzštině a svou roli ve snímku Klauni jste se dokonce naučila česky, což pro vás musel být naprosto neznámý jazyk.

To rozhodně byl. Myslím, že v Evropě můžeme těžit z toho velkého bohatství jazyků, které tu máme. Možná neumíme konkrétní řeči, ale přesto poznáme, že někdo mluví polsky nebo švédsky. Miluji cizí jazyky, neboť jde o jediný způsob, jak komunikovat s jinými lidmi než s mými krajany. Množství lidí, kteří hovoří finsky, je opravdu zanedbatelné, takže jsem se během studií opravdu snažila naučit jiné jazyky. Sice jsem nebyla kdovíjak úspěšná, ale naučila jsem se alespoň základy.

Podívejte se na ukázku z česko-finského filmu Láska, soudruhu
Podívejte se na ukázku z česko-finského filmu Láska, soudruhu

Pro mě je důležité, že komunikujeme i pomocí gest a řeči těla, podle mě je to stejně důležité jako slova. Je to pro mě výzva používat cizí jazyky a vždy se ráda pouštím do něčeho nového, ale hrát v cizím jazyce je rozhodně dost rozdílná zkušenost. Během hraní vše hodně prožívám a finština je pro mě i můj emoční jazyk. Během natáčení se tedy sice snažím naučit slova, což je celkem snadné, ale když hraji, najednou z ničeho nic… ve finštině se nemusím soustředit na slova, soustředím se na pocity a souhru s ostatními herci, a tady najednou jazyk funguje jako bariéra.

A.cz: Navíc obzvlášť u Kaurismäkiho filmů hraje tón hlasu a všechny ty drobné nuance obrovskou roli, i proto jsem se na to ptal.

Ano, a proto nesnáším dabing. Viděla jsem Děvče ze sirkárny nadabované německy a dabérka měla tak moc odlišný druh hlasu, že jsem byla v šoku, najednou jsem sledovala úplně jiný film.

Zrovna nedávno jsem viděla dva snímky nominované na Oscara. Herci byli bezpochyby skvělí a vše tam šlo jako po drátku. Ale já jsem přeci dospělý člověk, dokážu věci pochopit celkem snadno, nemusíte se mnou zacházet jako s retardovanou. A přitom to nebyly filmy cílené na děti…

A.cz: To s vámi naprosto sdílím. Přijde mi to podobné, jako kdybych si kupoval česky přezpívané hudební album.

Běžně můžou nastat při natáčení technické problémy a u každého svého filmu jsem aspoň kousek svého partu namlouvala v postprodukci, protože se něco pokazilo nebo zrovna proletělo letadlo a tak dále, ale to je odlišné, protože tehdy prostě jen znovu opakuji svou roli.

A.cz: A je pro vás rozdíl hrát v divadle a ve filmu?

Je to velký rozdíl čistě technicky. Ale základ je stejný. Hraní prostě znamená dělat fyzické a emoční věci kvůli tomu, aby publikum něčemu porozumělo, a to je základ jak ve filmu, tak na pódiu. Ale na pódiu funguje zvláštní magie. Každé publikum je jiné, odehrává se tu cosi, co má co do činění s tím, že jsme lidské bytosti. A také se musí jinak pracovat s prostorem, mluvit hlasitěji a tak podobně, ale to už je jen záležitost techniky.

Kati Outinen ve filmu Muž bez minulosti.
Kati Outinen ve filmu Muž bez minulosti. | Foto: Profimédia

A.cz: Ptám se i proto, že Kaurismäkiho filmy jsou v určitém ohledu divadelní, ale přitom je jejich jazyk velmi filmový. Uvědomil jsem si to, když jsem sledoval adaptaci Muže bez minulosti v Dejvickém divadle, což je jedna z nejlepších českých scén. Vůbec to na mě nefungovalo. Jistě tam byly povedené momenty nebo obrazy, ale atmosféra byla velmi odlišná. Možná je ve filmech více prostoru pro ticho…

Ano, to ano. Mám za to, že v Německu udělali hodně adaptací Akiho filmů. A některé prý byly velmi dobré, ale žádnou jsem neviděla.

A.cz: A existují nějaké finské adaptace?

Ne. (Smích) Myslím, že u nás se ho bojí. Ty filmy jsou příliš známé.

A.cz: Vyučujete také herectví. Věříte v nějakou metodu? Nebo jaký je váš přístup k výuce?

Znám spoustu hereckých technik a metod a snažím se je mísit. Když učím, tak se zabývám různými metodami, ale trvám na tom, aby se studenti snažili přijít na svou vlastní metodu, vytvářet své vlastní směsi. Myslím, že pracovat s jedinou metodou… to je přeci hrozně nudné. (Smích)

Podívejte se na ukázku z filmu Klauni.
Podívejte se na ukázku z filmu Klauni.

A.cz: Slyšel jsem, že když se natáčeli Klauni, herci Lábus a Kaiser, kteří neuměli příliš dobře anglicky, si vymysleli vlastní falešný jazyk. Je to pravda?

Ano to, je pravda. (Opět přitakává se smíchem)

A.cz: Jaké to je pracovat s kolegy, s nimiž nesdílíte žádný společný jazyk?

Musíte se opravdu pozorně soustředit na tón hlasu, na gesta, na výrazy tváře. Musíte být v danou chvíli opravdu každým coulem přítomni.

A.cz: Jaké filmy vlastně máte ráda?

Kati Outinen ve filmu Juha.
Kati Outinen ve filmu Juha. | Foto: Profimédia

Líbí se mi opravdu velmi různé druhy filmů. Z těch starších třeba italské filmy od Felliniho či Viscontiho a tak dále. Mám ráda i ranou tvorbu Emira Kusturici, pak také Chaplina. Ale také se mi hodně líbí snímky Anga Leeho a Wonga Kar-waie. A v poslední době jsem si velmi oblíbila dánské seriály. Také obdivuji hodně snímků Ingmara Bergmana. A jako náctiletá jsem samozřejmě milovala Casablancu a má nejoblíbenější herečka byla Julietta Masina, obzvlášť ve Felliniho Silnici. Strašně jsem toužila po tom být jednou jako ona. A nedávno jsem viděla americký nezávislý film Frances Ha. Hrozně se mi líbil ten lehký tón – nebyla to komedie, přesto tam byly velmi vtipné pasáže. Takže můj vkus je velmi různorodý.

A.cz: A co si vlastně myslíte o současném Hollywoodu? Je rozdíl mezi žánrovým a autorským filmem, má smysl to vůbec rozdělovat?

Oni vědí, jak natáčet. Zrovna nedávno jsem viděla dva snímky nominované na Oscara. Herci byli bezpochyby skvělí a vše tam šlo jako po drátku. Ale já jsem přeci dospělý člověk, dokážu věci pochopit celkem snadno, nemusíte se mnou zacházet jako s retardovanou. A přitom to nebyly filmy cílené na děti…

A.cz: To ne, byly cílené na Oscary…

Ano. (Směje se) Nic v nich nebylo špatně, ale nic mě nezaujalo. Ale viděla jsem určitě spoustu krásných amerických filmů. Zbožňuju Magnolii od Paula Thomase Andersona či Štěstí Todda Solonze. Takže když už uspějí, tak dokážou být velmi dobří. Ale možná jsou ty jejich filmy až příliš dokonalé. Chybí v nich život.

Finové finské filmy zbožňují. A jsou s nimi spokojení. Přesto si moc přeji, aby vedle Kaurismäkiho a filmů pro domácí publikum existoval ještě třetí typ filmu, který by uspokojoval jak festivalové, tak domácí publikum.

A.cz: Pamatujete si, kdy jste se rozhodla, že budete herečkou?

Ano, ten okamžik si pamatuji naprosto přesně. Seděla jsem v publiku, bylo mi dvanáct, ne, vlastně jedenáct. Ve škole jsme měli vánoční besídku a spolužáci ze studentského spolku připravili divadelní představení. A najednou jsem se ocitla přímo uprostřed té hry, v níž hráli mí spolužáci. Sedím na židli a najednou jsem někde úplně jinde. Po skončení jsem se ocitla na jevišti a sledovala, jak se všichni společně objímají a cítí se báječně. Došlo mi, že divadlu se chci věnovat po zbytek svého života. Tak jsem se přihlásila do divadelního spolku.

A.cz: Máte ráda nějaké současné finské filmy či režiséry kromě Akiho Kaurismäkiho?

Děláme příliš mnoho filmů a není čas vidět vše. Vyučuji a vidím kolem sebe spoustu talentů, spoustu budoucích skvělých režisérů, pokud tedy dostanou příležitost, získají peníze a tak dále. Protože k dokončení filmu je potřeba, aby se sešla spousta okolností. Řekla bych, že scénáře finských filmů jsou lepší než výsledné snímky. Netuším, čím to je.

A.cz: V Čechách máme, myslím, opačný problém, chybí kvalitní scénáře.

Láska, soudruhu
Láska, soudruhu | Foto: Bontonfilm

My máme dobré scenáristy, jenže v průběhu výroby filmu do věci zasáhnou producenti a bůhví kdo všechno, scénáře se postupně proměňují do podoby dokonalého produktu, v němž naprosto chybí život. Jenže pokud tomu autoři nepodlehnou, nedostanou šanci nic natočit. Je mi to opravdu líto. Ale možná jednou budeme mít dobré filmy.

A.cz: Zvenčí finská kinematografie trochu vypadá jako artové filmy Akiho Kaurismäkiho a ten zbytek…

Ano, ano…

A.cz: Většina finských filmů je asi spíše pro domácí publikum?

Finové finské filmy zbožňují. A jsou s nimi spokojení. Přesto si moc přeji, aby vedle Kaurismäkiho a filmů pro domácí publikum existoval ještě třetí typ filmu, který by uspokojoval jak festivalové, tak domácí publikum. Ale nic takového zatím neexistuje. Možná se z toho stavu jednou dostaneme. A mám samozřejmě pochopení pro obtížnou finanční situaci v oblasti filmové produkce, takže si nechci stěžovat. Prostě si jen přeji, aby byla co největší pestrost.

A.cz: Máte teď zkušenosti z natáčení hned dvou česko-finských koprodukcí, ze snímků Klauni a Láska, soudruhu. Rád bych se na závěr zeptal, zda vnímáte nějaké podobnosti mezi našimi národy či naším přístupem k filmu? Pokud to ovšem není až příliš obecná otázka…

Láska, soudruhu
Láska, soudruhu | Foto: Bontonfilm

Je to hodně široké téma, samozřejmě znám jen ty dva konkrétní štáby a s Viktorem Taušem se mi spolupracovalo velmi dobře, byla to opravdu osvěžující spolupráce a myslím, že jsme našli společnou řeč. Mám štěstí, že jsem ve své práci vždy narazila na správné lidi, na lidi, kteří jsou milí, respektují druhé, jsou nadaní, ale nikoli příliš autoritativní. Ale je to možná i tím, že působím v malých produkcích. Můj život je díky tomu bohatší. Spoustu se naučím. Samozřejmě že se vždy najdou rozdíly, ale nejsou nikterak zásadní a nepřekročitelné. Ve filmu se vlastně snažíme zachytit a polapit určité nezapomenutelné momenty. A to máme všichni společné.

 

Právě se děje

Další zprávy