Recenze - Fascinaci příběhy velkých žen režisér Daniel Špinar prostě nezapře. Ať už těmi mytickými, historickými či literárními. Jeho rukama postupně prošla Élektra, Salomé, Marie Stuartovna, Heda Gablerová, Médeia, Maryša i Anna Karenina. Není tedy nijak překvapivé, že je jeho poslední premiérou právě inscenace Marie Antoinetta, kterou uvedl v Městském divadle Kladno.
Tentokrát ale nevycházel z klasického textu, jak to v mnoha případech dělává, předlohou mu byla naopak hra naprosto současná. Americký autor David Adjmi ji napsal před pár lety a záhy za ní posbíral několik cen. Snad i proto, že na dějiny nahlíží s vtipem a nezatěžuje je suchými výklady; takový přístup je sám o sobě vždycky populární.
Ovce konkurují americké inscenaci statečně
Protože je tedy už samotný jazyk více než aktuální, nepřišla až tak ke slovu Špinarova obvyklá záliba v aktualizaci prostřednictvím vizuální stránky inscenace. Marie Antoinetta se nemusela po jevišti prohánět v kožené bundě, aby se přiblížila dnešku, bohatě stačilo, že mluví jako kdejaká oprsklá a přisprostlá současnice. A tak byla cesta k výtvarnému ztvárnění zcela otevřená.
Špinarova častá spolupracovnice Linda Boráros vytvořila nádherné kostýmy, v nichž pracovala s dobovými prvky, které umně zakomponovala do modernějšího hávu. V podobném duchu se nesla i její jednoduchá scéna - jakýsi malý pojízdný domek s výraznou tapetou a zdobným křeslem, který doplňoval už jen precizní lightdesign.
Estetika nablýskané, barvami hýřící extravagance nepochybně působila velmi efektně, mírně ovšem připomínala americkou inscenaci Rebeccy Taichman z Yale Repertory Theater. Pravda, kladenské účesy byly o pár centimetrů nižší, bohatě nabírané barevné sukně, několikapatrové servírovací stolky s bonbony, výrazné tapety i ovce však svým americkým protějškům konkurovaly více než statečně.
Hrdá oběť bez důvodu
Výraznému a excentrickému vizuálu pak odpovídalo i herecké ztvárnění. Špinar vedl herce ke stylizovanému projevu, který - spolu s textem - vytvářel groteskní situace.
Pavlína Štorková v titulní roli dokázala pohyby i hlasem vzorně naplnit šablonu zhýčkané hloupoučké nanynky, která žije mimo běžnou realitu. Zpočátku byla právě tahle klišovitost zábavná - tři dámičky klevetící nad stránkami Vogue přirozeně vybízely ke smíchu. Čím více se ale šablonovité projevy vršily, tím viditelněji odkrývaly zásadní problém inscenace.
Marie Antoinetta byla od počátku naprosto jednoznačně hloupá a povrchní žena, která se nezajímala o nic než o své šperky. Ničím nevybočovala z řady svých přítelkyň, snad jen tím, že byla ještě o píď hloupější než ony, když nepoznala, s jakou radostí od ní přijímají peníze.
Taková interpretace historické postavy je pochopitelně legitimní, jen stěží lze ale pak uvidět jakousi proměnu, kterou měla údajně v druhé půli představení projít. Ani onomu momentu, kdy se najednou rozhodne zůstat po boku svého muže, nelze při nejlepší vůli uvěřit, protože jejich vztah neměl v inscenaci žádný vývoj. Stejně tak jako její postava samotná. Z rozmazlené paničky se zčistajasna stala odvážná a hrdá oběť. Jak k tomu Antoinetta došla, se ovšem můžeme jen domýšlet.
Inscenace ve druhé půli nabrala mnohem rychlejší spád, jako by bylo najednou třeba rychle dohnat všechny ty dlouhé scény popisující rozmarný život královny, při nichž se - nutno přiznat - diváci opravdu baví.
Revoluce, která kdesi za okny řádí, se ale začíná neúnosně rozpínat a Antoinetta postupně přichází o svůj komfort. Kromě pomalu mizejících šperků na ní ale k žádné zásadní změně nedochází. Až najednou s hrdostí a sílou umírá pod gilotinou.
Špinarova inscenace tak vlastně působí stejně, jako její titulní postava - je krásná, ale tak trochu povrchní. Po technické, herecké i výtvarné stránce je dokonale zvládnutá, takže se na ni příjemné dívá. Pod těmi vrstvami barevného tylu ale není téměř nic. Charaktery postav, včetně titulní, jako by tu byly vedlejší. Typizované figury zřetelně pokládají otázku, proč je to vlastně příběh zrovna poslední francouzské královny. O ní, o Ludvíkovi XVI., o Francii, o Rakousku ani o Revoluci tahle inscenace totiž neřekla vůbec nic. A že byla vtipná a výtvarně zdařilá? Jenže to je jako celofán bez bonbónu...
David Adjmi: Marie Antoinetta. Režie: Daniel Špinar, překlad: Dana Hábová, dramaturgie: Daniel Přibyl, scéna, kostýmy: Linda Voráros. Hrají: Pavlína Štorková, Ondřej Novák, Šárka Opršálová, Jiří Š. Hájek, Hynek Chmelař, Bohdana Pavlíková, Lenka Zahradnická, Zdeněk Velen, Jiří Böhm. Městské divadlo Kladno. Premiéra 15. února 2014. Nejbližší představení: 23. února.
