Nekrolog - Philipa Seymoura Hoffmana předurčovaly jeho vzhled a postava pro lehké vedlejší, především komediální role, jež během celé kariéry skutečně často ztvárňoval.
Zároveň se ale z hollywoodských stereotypů alespoň částečně vymanil a vydobyl si pověst jednoho z nejzajímavějších herců současnosti. Jeho výkon v loňském Mistrovi patří nepochybně mezi ty, jež se při bilancování na konci kariéry označují za „životní“. Jaká škoda, že dochází k bilancování tak brzy.
Předevčírem byl nalezen mrtvý ve svém newyorském bytě, pravděpodobně se předávkoval. Bylo mu 46 let. Že měl už v mládí problémy s drogami, připouštěl, ale věřilo se, že nad nimi zvítězil, nebo je alespoň zkrotil.
Oscar není vrchol
Oscara získal za ztvárnění Trumana Capoteho ve stejnojmenném biografickém snímku z roku 2005, přesto bychom tuto roli neměli vnímat jako jeho vrcholný výkon. Možná právě naopak.
Capote je typická ukázka „oscarového herectví“ - Hoffman přejímá mimiku a gestikulaci předobrazu, s precizní bezchybností nechává autora Snídaně u Tiffanyho ožít a sám se tak trochu ztrácí.
Jistě je zábavné a místy fascinující jeho soustředěný výkon sledovat, spíš než podobné exhibicionisticky okázalé „anonymní“ herectví bych ale vypíchl jeho schopnost propůjčit postavám život skrze vlastní charakteristiku.
Ať už předváděl vypjaté emoční herectví, nebo komickou karikaturu, osobitost Hoffman dokázal do svých výkonů přirozeně včlenit, díky čemuž mohli jeho hrdinové dýchat a přes svou mnohdy velkou nadsazenost nebo naopak dramatickou tíži stále působit lidsky a přítomně. Je paradoxní, že Akademií byl oceněn za film tomu nejvíc vzdálený, který hercovy vlastnosti důrazně potlačuje.
V paměti jistě utkví především jeho spolupráce s Paulem Thomasem Andersonem, s nímž natočil Gamblera (1996), Hříšné noci (1997), Magnolii (1999), Opilí láskou (2002) a již zmíněného Mistra (2013). Právě Anderson dal sympaticky vyhlížejícímu herci nejznatelnější možnost předvést své přesvědčivé herectví, bylo by ale krátkozraké tvrdit, že bez jeho všímavosti by se neprosadil.
Už v roce 1998, tedy necelý rok po Hříšných nocích, totiž přišel krutý snímek s klamným názvem Štěstí režiséra Todda Solondze. Ten jako první představuje Hoffmana bez náznaku mainstreamově laděné komediální zábavy. Dál bychom neměli zapomínat na Big Lebowského, Na pokraji slávy, 25. hodinu nebo Moneyball a jistě další filmy, jež na různé úrovni a s různě vážnou tváří dokážou Hoffmanova talentu velmi dobře využít a dosvědčují jeho všestranný záběr.
Mistr vedlejších rolí
Hoffman byl stále na cestě vzhůru a v dalších letech by se mu nejspíš dostávalo ještě víc prostoru. Zatím byl stále oním „velkým hercem malých rolí“. Kromě Capoteho ho podobně výrazně využil jen slavný scenárista Charlie Kaufman ve svém režijním debutu Synekdocha, New York (2008) a Sidney Lumet v Než ďábel zjistí, že seš mrtvej (2007). Další z jeho několika málo hlavních rolí zůstaly ukryty v méně známých nezávislých počinech.
Hoffmanovi však nejspíš v posledních letech přestávala stačit pozice charismatického doplňku. Vždyť zkusil i režírovat. Jack se chystá vyplout z roku 2010 se však nesetkal s jednoznačně kladným ohlasem a další příležitosti se debutant nedočká. Jestli by se k režii vůbec vrátil, můžeme jen hádat.
Neštítil se ani ryze komerčních projektů, aktuálně jsme ho mohli vidět v druhých Hunger Games. Jeho postava se musí objevit i v dalších dílech, nedokončení této zakázky však bude nejspíš tím posledním, co by jeho příznivce trápilo.
Na lednovém festivalu Sundance v Utahu byl osobně přítomen na premiérách svých nejnovějších (a zřejmě i posledních) filmů - A Most Wanted Man od Antona Corbijna, zfilmovaného podle špionážního thrilleru Johna LeCarré, a také nezávislého snímku Johna Slatteryho God´s Pocket.
V neposlední řadě byl pilným divadelním hercem a režisérem, pyšnil se třemi cenami Tony, tedy divadelními Oscary.
Pokud se potvrdí, že Hoffmanova smrt byla zapříčiněna jeho nezvládnutou drogovou závislostí, jistě to na něj jako na člověka právem vrhne stín. Neměli bychom u celebrity omlouvat chování, kterým u „obyčejného feťáka“ opovrhujeme. Nemůžeme zapomínat, že jeho vdova a tři děti nezodpovědnou smrtí hlavy rodiny utrpěly víc než kdokoliv. Jeho hereckých výkonů si ale můžeme dál vážit a litovat, že jich nestihl víc. Zvlášť když se v posledních letech konečně dostával stále častěji do zaslouženého popředí.
