Oscar 2014 - Vyhraje letošního Oscara 12 let v řetězech, nebo snad Gravitace? Přichází pomalu čas uzavírat sázky a hledat vzorce, podle nichž akademici vybírali. Ještě před tím se ale podívejme na kategorii, které málokdy věnujeme zvlášť hodně pozornosti, ačkoliv má jistě i ona co nabídnout.
O pozlacenou sošku za nejlepší dokument bude jako vždy soupeřit pětice snímků. Neuškodí si je představit:
Nesnesitelně relativní cena života
Způsob zabíjení vyhrál loňský ročník festivalu Jeden svět. Americký dokumentarista Joshua Oppenheimer, rodilý Texasan, v něm nahlíží pod pokličku západním světem poměrně přehlédnutých událostí v Indonésii. Tam probíhaly v šedesátých letech za přispění demokratických světových velmocí hony na skutečné i domnělé komunisty, oproti nimž jsou Spojené státy padesátých let procházka ovocným sadem.
Dokumentaristé oslovili pamětníky, aby zrekonstruovali, jak přesně nepřátele státu dopadali a zabíjeli, na což oni rádi přistoupili, protože jsou na své skutky dodnes pyšní. Během rekonstrukcí mnohdy velmi brutálních činů prozradili o sobě i své době nejspíš víc, než si sami přáli.
Režisérský sestřih má dokonce dvě a půl hodiny, během nichž sledujeme nesnesitelnou relativizaci hodnoty lidského života. Jde sice v podstatě o neustálé potvrzování pointy, kterou odhalíme a pochopíme už po prvních deseti minutách, to je ale jedna z mála výtek platných pro tento zajímavý počin, jejž lze nepochybně označit za jednoho z oscarových favoritů.
Čtěte také
Způsob zabíjení ukazuje genocidu jako gangsterku
Uznání pro křoví
Oproti těžkým námětům zbylých nominovaných snímků se jeví 20 Feet from Stardom dokumentaristy Morgana Nevilla až směšně banální. Věnuje se doprovodným vokalistům, jejichž hlasy jsou mnohdy součástí notoricky známých melodií, aniž by si jejich existenci kterýkoliv z milionů fanoušků uvědomoval.
Seznámíme se například s několika dámami, jež celý příběh okořeňují svým afroamerickým původem. Takže se chvílemi téměř daří navodit dojem, že jejich kariéra a jejich boj o možnost být alespoň na okamžik viděna na pozadí televizního vysílání přece jenom mají společenský význam. Přesto je ale jasné, že tlachání kamarádek o své vlastně docela vydařené kariéře nemá v letošní konkurenci šanci.
Není to nespravedlivé, takto Oscary fungují. Tvůrci mohou být pyšní, že se snímek s atmosférou milého odpoledního dýchánku dostal tak daleko.
Divní, ale zamilovaní
Fešanda a boxer (Cutie and the Boxer) se pyšní českým názvem díky své přítomnosti na festivalu v Karlových Varech. Film Američana Zacharyho Heinzerlinga sleduje postarší pár neortodoxních japonských umělců, kterak ve svém mnohaletém vztahu bojují o dominanci i respekt druhého, ale přitom se především mají rádi.
Jde o velmi pozitivní, ale ne nuceně vlezlý příběh, jaký na Oscarech nesmí chybět. Samozřejmě i on bude jen stěží konkurovat favoritům, má ale větší šanci zaujmout diváky než poněkud nezajímavé 20 Feet from Stardom.
Heinzerling se coby Američan nebojí dát najevo, že japonská kultura mu zůstává poněkud cizí, a střet jeho západních dokumentaristických postupů s japonským prostředím je nepochybně zajímavý. Ocenění se mu získalo především na festivalu Sundance, jenž upřednostňuje právě propagaci pozitivních mezilidských vztahů, šlo tedy o jasného miláčka tamní festivalové poroty.
Špinavá reklama na konspiračního novináře
Dirty Wars jsou další z nutností, snad každý ročník Oscarů potřebuje svůj angažovaný dokument odkrývající neduhy systému USA. Zde pátrá novinář Jeremy Scahill po nekalostech ohledně různých zahraničních vojenských misí především v islámském světě.
Snímek je natočen až překvapivě čistým stylem, místy vypadá spíš jako fikční thriller než dokument, a především jako reklama na protagonistu, jenž se prezentuje jako velký bojovník za pravdu a rád divákům připomíná, kolik rizika neustále podstupuje.
Zkušený dokumentarista Rick Rowley se podobným tématům věnoval ve všech svých nejslavnějších počinech a mně už se zdá nekonečná rozhořčenost nad ne vždy čistými praktikami USA ve světě poněkud otravná. Jenže co naplat, musíme si to odbýt.
Chaos o chaosu
Náměstí Tahrír je nepochybně druhým favoritem Oscarů a jeden z taháků letošního ročníku festivalu Jeden svět. Snímek Jehane Noujaiové zachycuje události okolo egyptské revoluce, které jsou pro naše středoevropské oko stále poměrně chaotické. Orientaci nám ale dokumentaristka neusnadní, spíš náš ještě intenzivněji provede chaosem, jaký panoval a panuje mezi Egypťany.
Stejně jako oni nevíme, komu a čemu máme věřit, kdo má být v tomhle boji vlastně hodný, kdo zlý a kdo jen naivní. Těžko říct, jestli jde o záměr autorů, nebo se s náročným tématem nedokázali zcela poprat.
Snímku možná škodí občasný patos a touha dojímat, záběry na tisícové, možná i milionové davy ale mají dost silný náboj, aby se bylo na co dívat.
Největší výtkou bude, že jde o přesně takový snímek, jaký byste u tohoto námětu očekávali. Nepřekvapí, nešokuje, pouze naplní očekávání. Dozvíme se, že egyptský lid dokázal nejednou převzít iniciativu, se získanou mocí si ale moc nevěděl rady. Ke stejnému závěru došel zhruba každý, kdo se tématem zabýval. Ne každý měl ale tak exkluzivně nasnímaný materiál, proto Oscar čouhá zpoza obzoru.
