Recenze - Kdo by byl řekl, že svérázný solitér českého filmu Tomáš Vorel zaznamená největší divácký úspěch své kariéry komedií o dnešních středoškolácích.
Gympl před sedmi lety vidělo přes půl milionu diváků. Tehdy padesátiletý režisér se nesnažil cílové skupině podlézat, a ta na oplátku ocenila - kromě řady gagů a hlášek a tracků populárního hiphopového dua Indy & Wich - skutečnost, že z nich Vorel nedělá blbce.
Teenagerští hrdinové Gymplu nebyli žádní svatoušci, ale chybující adolescenti, těžko hledající pevné vzory ve svém okolí. Podobně jízlivě jako středoškoláky totiž vykreslil režisér pokrytecký svět jejich rodičů a mimoňský přístup učitelského sboru.
Vejška tenhle moralistní, ale nemoralizující pohled na současnost zprostředkovává také, ale osobně bych ji řadil o stupínek výš, protože Vorlovi se podařilo vyvarovat některých chyb prvního filmu.
Nejrušivějším elementem Gymplu byl nekonzistentní tón vyprávění. Tloukla se tu groteskní sklepácká stylizace s civilně laděnými pasážemi, Vorlovo typické karikaturní figurkaření nešlo moc dohromady s pokusy vystavět u postav regulérní psychologický oblouk.
Ve Vejšce se Vorel sice úplně u některých epizodních rolí nedokáže záměrného divadelního přehrávání vzdát, tímto svým tvůrčím trademarkem ale tentokrát pro dobro věci šetří.
Generační feeling
Těžko říci, do jaké míry za to může autorský vklad spoluautora scénáře Pasty Onera, předního českého streetartisty. Ale jeho účast na projektu, stejně jako angažmá producenta Mikea Trafica a rappera Vladimíra 518 – intelektuální ikony českého hip hopu - coby autorů hudby dělá Vejšce automaticky image dospělejšího projektu než byl Gympl.
Ne že by se přispěním všech těchto respektovaných jmen alternativní scény stala z Vejšky nějaká hlubokomyslná sonda do duší dvacátníků obývající džungli velkoměsta. Vorel staví svůj příběh na jednorozměrných postavách a na sitcomové kadenci bonmotů a vtipných situací. Ale jistý generační feeling z filmu přece jen sálá.
Ve Vejšce se opět potkáváme s dvojicí kamarádů Petr Holoubek (Tomáš Vorel ml.) a Michal Kolman (Jiří Mádl), kteří se pořád aktivně pohybují na graffiti scéně. Petr chce svou zálibu v pouličním malování zúročit tím, že se připravuje na přijímačky na UMPRUM (na jehož chodbách se v jednom z mnoha cameí filmu objeví sám Pasta), protekční synek zbohatlíka Michal zatím proplouvá různými triky a podvody studiem na VŠE.
Rozdílnou povahu obou hlavních hrdinů ukazuje Vorel na dvou hlavních věcech: na intimním životě a na rodinném zázemí. Zazobaný grázlík Michal (Mádl je opět jako v Gymplu typově velmi přesný) střídá „prciny“, jak svým přítelkyním s oblibou říká, jak na běžícím pásu, ale ještě raději se sjíždí kokainem na tanečních parties.
Introvert Petr se zamiluje do pohledné Julie (Eva Josefíková), které ale, jak se ukáže, život s loserem v nuzném podnájmu brzy přestává stačit.
Vorel slučuje neslučitelné
Z genderového hlediska je Vorlovo ztvárnění dívčích postav možná trochu sexistické – holky jsou tu buď za sexuální objekty nebo v případě Julie za zlatokopku. Na druhou stranu je ale osvěžující, jak se vyhýbá všem žánrovým klišé a dnešní vztahy ani v nejmenším neromantizuje.
Vejška je sevřenější než Gympl, je tu mnohem méně vedlejších dějových linií, a týká se to i světa rodičů. Ale právě „rodičovské“ scény patří k těm nejlepším.
Zuzana Bydžovská tu navazuje na výkon v Gymplu, za který získala Českého lva. Jako Petrova matka je ještě větší alkoholická troska než v předchozím filmu a z její kreace hodné mámy, která se marně snaží zachovat si zbytky důstojnosti a dekóra, nejde spustit oči. Člověk by se chtěl smát, ale zároveň ho mrazí. A povedené jsou i výstupy zbohatlického dua Kolmanů (Ivana Chýlková a Jan Kraus). Zejména Krausova komická etuda na VŠE je zábavným šlehem na téma všeprostupujícího klientelismu.
Vorel má zkrátka dar slučovat neslučitelné. Vejška funguje jako svižná, rychlá, hláškami nabitá komedie pro „děti prázdnoty“, jak se jmenuje Vladimírova coververze hitu Leška Semelky, která ve filmu zazní.. A zároveň se na ni dá dívat jako na satirickou reflexi nehezkých společenských jevů ve stylu porevoluční Věry Chytilové. Komu se alespoň trochu líbil Gympl, nebude z Vejšky odcházet zklamaný.
