Recenze - Další osmdesátkové retro? Kdo v něm hraje? Sly Stallone? No kdo taky jiný... Už se to zdá opravdu maličko ohrané. Jenže co naplat, Zpátky do ringu se umně veze na trendech posledních let. Nemluvím tu jen o Postradatelných (Expendables), A-Teamu, Konečné a dalších akčňácích - stačí se podívat, jaké tituly vyhrávají Oscary. Tedy Argo, Umělec, na dosah ruky měl cenu i Scorseseho Hugo.
Co tyto filmy spojuje? Obracejí se do minulosti kinematografie a zprostředkovávají zážitky z jiných (snad lepších, jednodušších, veselejších) dob. Z potenciálních návratů pak lze „ejtýs" vnímat jako nejvstřícnější možnost s ohledem na mainstreamové publikum, protože připomínání tehdejšího stylu je nejen nostalgické, ale z podstaty i zábavné.
Komediální režisér Peter Segal si v tuto chvíli troufl ukousnout pořádné sousto. Neoficiální crossover boxerské série Rocky se Slyem Stallonem a kultovního Zuřícího býka s Robertem De Nirem. Zpátky do ringu sice nepracuje se stejnými postavami, to by neodpovídalo ani časově, paralelám se ale nevyhýbá a málokterý divák si na notoricky známé tituly a jejich protagonisty nevzpomene.
Skutečný konflikt
Ruku v ruce s nejen osmdesátkovým retrem se v posledních letech vzmáhají i sešlosti "zasloužilých umělců", kteří se společně nostalgicky rochní ve starých dobrých časech. Kromě již zmíněných Expendables stojí za zmínku Red, Plán útěku a aktuální Frajeři ve Vegas. Toto narušení hollywoodského kultu mládí, ve skutečnosti falešné, protože seniory obdivujeme právě za to, že se chovají nečekaně vitálně, tedy mladě, by se jistě bez zájmu o minulost neobešlo.
Segal spojuje oba principy a cestou nejmenšího odporu naplňuje naznačený koncept. Měl by tím být otravný a pro mnohé i je. Podle mě však jde o jeden z těch lepších pokusů o návrat. Příběh totiž nachází reálný konflikt, nejen ten „meta", spočívající v divákově obeznámenosti s důvody vzniku snímku či minulostí herců.
Dva postarší boxeři s pošramocenou minulostí si tu vyrovnávají osobní i kariérní účty, když nejenže chystají před třiceti lety zrušený odvetný zápas, ale navíc se usmiřují se svou společnou láskou z minulosti (Kim Basinger). Ta má s De Nirem napůl tajně syna (Jon Bernthal), jenž se uvolí dělat otci trenéra, čímž se mu pokouší dát coby rodiči novou šanci.
Stallona pak koučuje jeho extra-starý kolega (Alan Arkin) a vše organizuje mladý ambiciózní floutek (Kevin Hart), jehož otec v minulosti oba zápasníky okradl.
Možná to zní zbytečně komplikovaně, ale opak je pravdou. Sluší se pochválit, že postavy mají jasně vybudovaný vztah k sobě navzájem a nikdo zde není „do počtu". Každý má svůj malý příběh a svůj malý dějový motiv vysvětlující, proč se rematche účastní.
Jistě není originální ve sportovním filmu primárně řešit, nakolik má rodina přednost před kariérou. Jen málokdy však bylo toto téma popsáno stejně důkladně, místy snad až polopaticky, s tak silným důrazem na přelévání oněch dvou zájmů. Scénář se pokouší nejen říct „rodina musí vždy zvítězit", ale najít skutečný balanc, kdy je stále ještě vhodné myslet sám na sebe.
Scenáristé Tim Kelleher a Rodney Rothman mají tendenci stáčet se ke klišé, v tu chvíli ale přispěchá nostalgická rovina, jež často dokáže klišé pozřít a vyplivnout místo něj sympatický okamžik. Zpátky do ringu se tím blíží sérii Rocky. Té by mohla být důstojnou součástí, naopak tvrdého Zuřícího býka se dorovnávat ani nepokouší. A to je určitě dobře.
Sly a Robert si to můžou dovolit!
Stallone a De Niro patří mezi herce, kteří si můžou dovolit opřít se o svá jména a spolehnout se, že diváky zajímá jejich konfrontace právě proto, kým jsou. Oba si sice poslední roky maličko pošramocují pověst. Zdá se, že De Niro bere úplně všechny role a Stallone se až příliš veze na Expendables formátu. Přesto si uchovávají status „žijících legend". Jistě není nemístné, že snímek s obojím pracuje a na sympatiích slavné dvojice stojí značná část vkusného humoru i vážnějších momentů.
Jen je paradoxní, že dva herci, jejichž kariéra snad nemohla být lépe využita a vyždímána do poslední kapky, zde ztvárňují pravý opak - polozapomenuté boxery s předčasně a nepřirozeně ukončenou kariérou.
Můžeme přemýšlet, jak je možné, že tito dva notoricky známí matadoři představují své opaky, aniž by to divákovi začalo připadat divné. Ukazuje se, že přes všechny metavýznamy a naši obeznámenost s historií hvězd je to rétorika filmu, čemu nakonec uvěříme. Máme před sebou oscarovou hvězdu De Nira, ale přistoupíme na to, že jde o zneuznaného chudáka, protože nám to snímek říká.
Přijde mi uklidňující, že si filmy tuto schopnost stále uchovávají i v době poučených diváků a jejich snahy být nad samotnými příběhy. Kvalita Zpátky do ringu spočívá právě v tom, že se nespokojí s další generickou retro podívanou, ale že stihne zároveň odvyprávět i svébytný, i když nepříliš objevný příběh.
