Recenze - "Pověste mě, pověste, zemřu a bude po mně," zní úvodní slova písně folkového zpěváka Llewyna Davise a zároveň úvodní slova nového snímku bratří Coenů. A ve stejném zasmušilém duchu se film odvíjí až do svého konce.
Pravděpodobně neexistují režiséři, kteří by uměli tak sugestivně - pomocí detailních záběrů, přesného střihu a práce se zvukem - vyobrazit zpívající postavy. Hudba v jejich díle hraje velmi specifickou roli a bylo jen otázkou, kdy jí zasvětí celý film.
Zároveň tvorba bratrské dvojice získává v posledních letech stále melancholičtější nádech. Pověstný odstup a ironie se sice nevytrácí, ale celkové ladění se proměňuje.
Seriózní muž, nedoceněný snímek, který nepochybně patří k jejich vrcholům, je na jedné straně monumentální židovskou anekdotou, na druhou stranu však ústí do naprosté beznaděje a nevyhnutelnosti takřka biblických rozměrů. Ironie tu jen podtrhuje znepokojivý, navzdory černému humoru tragický účinek.
Vše pro pošlapání štěstí
Na první pohled to vypadá, že muzikant Llewyn Davis je podobný smolař jako Larry Gopnik, protagonista Seriózního muže. Oba snímky sestávají ze sérií náhodných událostí, což je pro dílo Coenů vcelku typické.
Tyto události nemění život protagonistů k lepšímu a zároveň nesměřují ke zvratům či pointám. Jenže zatímco smolařský Larry nebyl ve vleku nahodilosti, ale v moci osudu ubírajícího se k nevyhnutelné, byť nevyobrazené katastrofě, jež zjevně přichází shůry, Llewyn dělá vše pro to, aby si po svém štěstí šlapal sám.
Není divu, že Coenovic novinku, která se do našich kin dostává s notným zpožděním, provází pověst upřímného díla. Celý snímek odehrávající se v Greenwich Village na začátku šedesátých let v prostředí folkové komunity totiž do značné míry kopíruje strukturu a rozpoložení folkové písně. Písničkáři také většinou především odhalují své nitro (stojící i v názvu snímku) a jakékoli příběhy v jejich sonzích slouží jen jako kostra pro navlékání korálků citu.
Brzy v úvodu se rozehraje takový drobný příběh, když Llewyn, který je věčně bez koruny a taky bez bydliště, přespává u známého a při odchodu z jeho bytu mu uteče kočka. Dveře se zaklapnou a bezdomovec Llewyn má na krku domácího mazlíčka, kterého nebude snadné uhlídat a v bezpečí vrátit.
S odvíjejícími minutami je však víc a víc jasné, že v centru zájmu snímku stojí jen a jen jeho protagonista - jeho vnitřek i vnějšek, ale nikoli jeho dobrodružství. Většina událostí vyšumí do ztracena, problémy narůstají nebo se řeší samy, ale o budování klasické zápletky nemůže být řeči.
Film je jednoduchý, ospalý a pozvolný, a přitom plný intenzivních momentů, přesně jako písnička od táboráku. Zachycení dobové atmosféry, na kterou si lze takřka sáhnout, patří k výsadám tvorby Coenů, tady však netvoří zázemí pro nadsazenou žánrovou historku, ale posiluje autenticitu, což je zcela klíčové slovo právě v tomto hudebním žánru.
Outsider, nebo debil?
Llewyn Davis je tak trochu outsider, ale taky tak trochu debil. K citlivému nitru barda patří cynický a sprostý vnějšek zevla, co je svému okolí osinou v zadku.
Antihrdinské postavy jsou sice u Coenů poměrně běžné, ale většinou dojdou buď nějakého prozření, nebo se jejich konání halí do nadsázky a komediálních tónů, byť obvykle černých jako plíce náruživého kuřáka. Llewyn žádnou omluvenku v podobě žánrové licence nemá. Jeho činy jsou jasné, jejich interpretace však obtížná.
Pokud Seriózní muž nedramaticky, přesto neúprosně směřoval jasným směrem, pro V nitru Llewyna Davise je charakteristický pohyb v bludném kruhu. Llewyn upadá do větší a větší beznaděje, existenční i existenciální, a zároveň na svém osudu, ať už vědomě, či nevědomky, intenzivně pracuje.
Film V nitru Llewyna Davise lze číst jako prosté vyobrazení složité duše tvůrce, která není jen krasodušně a romanticky citlivá, neboť hloubka citu umělce bývá mnohdy vyvažována nesnesitelnou povahou člověka. Ale zase tak prosté to není.
Pár dní ze života talentovaného hudebníka, kterého nečeká sláva Boba Dylana, ale nuzný život v odvržení okolí, je totiž stále i hrou s konvencemi. A nikoli jen s konvencemi žánrového vyprávění, ale s konvencemi samotného amerického nezávislého filmu, u jehož počátků oba bratři stáli a z něhož se dnes víc a víc stává samostatný žánr se svými pravidly, pohlcovaný mainstreamem.
Jeden dlouhý posmutnělý song
Nadsázka a výrazný komický potenciál se objevují jen v pár scénách, jmenovitě především ve výstupu jazzového hudebníka závislého na heroinu v podání Johna Goodmana a v nacvičování a nahrávání písničkářské kuriozitky Hey, Mr. Kennedy, jejímž tématem je kosmonautika a která je stejnou mírou hloupoučká jako chytlavá.
Bratrské duo však nechává celým snímkem velmi nenápadně prostupovat svůj pověstný odstup. Ne natolik, abychom dílo i nadále nemohli vnímat jako jeden dlouhý upřímný a posmutnělý song. Song, jehož závěr díky drobné vypravěčské finese končí podobně do ztracena jako píseň, ve které po sloce vždy může přijít refrén. A ten je stále stejný.
Jenže v této závěrečné kudrlince s tokem vyprávění se ukrývá hádanka. Zatímco v Seriózním muži se díky přítomnosti fyziků vedle náboženských motivů tematizovaly zcela doslovně i paradoxy kvantové mechaniky, v tomto snímku se kvantové paradoxy, překračující lidskou logiku a kauzalitu, objevují jen velmi nenápadně.
V nitru Llewyna Davise (80%)
Film V nitru Llewyna Davise lze číst jako prosté vyobrazení složité duše tvůrce, která není jen krasodušně a romanticky citlivá, neboť hloubka citu umělce bývá mnohdy vyvažována nesnesitelnou povahou člověka. Ale zase tak prosté to není. Dílo bratří Coenů je totiž čím dál nenápadnější. A čím je jednodušší, tím více se vzpírá jednoznačným interpretacím. Na otázku, kde končí hra a začíná opravdovost, či kde naopak je hra o to poťouchlejší, neboť je obtížné ji dekódovat, ale už odpověď nemám.
Když ubíhají závěrečné titulky, musíme se zeptat: Opravdu Llewynovi ráno utekla ta kočka?
A co tato nejistota mění na vyznění celého díla?
Coenovská Schrödingerova kočka se tentokrát nepřipojuje k židovské metafyzice, ale vstupuje do nitra zpěváka, aby nahlodala naši víru v autentičnost folkové písně i v autentičnost nezávislého filmu.
V nitru Llewyna Davise je vlastně prostý film. Dokáže na nás přenést náladu jednoho hudebního žánru lépe než koncerty jeho největších hvězd. A když si zcela bezelstně získá naše srdce, zasadí drobný nepokoj i do naší mysli.
Dílo bratří Coenů je čím dál nenápadnější. A čím je jednodušší, tím více se vzpírá jednoznačným interpretacím. Na otázku, kde končí hra a začíná opravdovost, či kde naopak je hra o to poťouchlejší, neboť je obtížné ji dekódovat, ale už odpověď nemám. Radši si zazpívejte písničku o chudákovi klukovi, co zcestoval celej svět.
