Světci jsou extrémisté, říká milovník příběhů Cottrell Boyce

Tomáš Stejskal
9. 2. 2014 16:27
Rozhovor se slavným britským filmovým scenáristou, který spolupracoval i na zahájení olympiády v Londýně a poradí EHMK 2015 v Plzni.
Frank Cottrell Boyce.
Frank Cottrell Boyce. | Foto: Profimédia

Rozhovor - Za rok se Plzeň stane Evropským hlavním městem kultury. Na počátku celého maratonu kulturních aktivit a projektů bude stát velkolepé zahájení, během něhož se na plzeňském náměstí odehraje show až pro padesát tisíc lidí. Jako možný poradní hlas se přijel do Plzně podívat i muž z nejpovolanějších, scenárista, autor dětských knih a také „profesor četby“ Frank Cottrell Boyce.

Frank Cottrell Boyce
Autor fotografie: Profimédia

Frank Cottrell Boyce

Britský scenárista a spisovatel. Je podepsaný například pod snímkem Hilary a Jackie, který získal dvě herecké oscarové nominace, ale proslul hlavně jako spolupracovník režiséra Michaela Winterbottoma, s nímž spolupracoval na filmech Tristram Shandy, Kód 46, Nonstop párty i Vítejte v Sarajevu. Jeho nejnovějším snímkem jsou Koleje osudu, které měly premiéru minulý rok a potkali se v nich v hlavních rolích Nicole Kidman a Colin Firth se Stellanem Skarsgardem. Spolupracoval s Danny Boylem jako scénárista při zahájení olympiády v Londýně.

Není jen úspěšným spisovatelem a jedním z nejvýraznějších britských filmových scenáristů, mimo jiné spolupracuje s režiséry Michaelam Winterbottomem či Dannym Boylem a autorem scénáře k filmu Koleje osudu, který v březnu vstoupí do našich kin, ale též o autorem scénáře k zahajovací show letní olympiády v Londýně, který se v poslední době na scénáře k velkým ceremoniím specializuje. Spolu s ním přijeli do Plzně i další členové souboru Walk The Plank, který se na podobné akce zaměřuje.

Bylo zjevné, že ho práce s příběhy, které pak naráz zapojí do dění desítky tisíc lidí, fascinuje. „Příběh je nejlepší software pro zapojení veřejnosti,“ vysvětloval sám Boyce důležitost interakce s publikem a hovořil i o tom, že právě lidé v ulicích jsou tím nejpodstatnějším na podobných projektech.

Přesto největší Boyceovou vášní zůstává psaní dětských knížek. A právě o nich, ale také o natáčení filmů, zvláštních osudech světců či o tom, jak souvisí manchesterská hudební scéna se světem románu z osmnáctého století, jsme si po tiskovce popovídali.

Není jisté, jestli spolupráce na projektu Evropské město kultury klapne. Ale je jisté, že vášeň pro příběhy Boyce jen tak neopustí. Byla cítit z každičké jeho věty. Takové věci se poznají už podle intonace.

Aktuálně.cz: Píšete scénáře k filmům, ale také k velkým společenským událostem, ale jste také autorem dětských knih a v neposlední řadě vyučujete četbu. Která z těchto rolí je pro vás nejdůležitější? Jsou některé z vašich aktivit jen zaměstnáním a jiné navíc i vášní či potěchou?

Frank Cottrell Boyce na návštěvě v Plzni.
Frank Cottrell Boyce na návštěvě v Plzni. | Foto: Roma Pekař

Frank Cottrell Boyce: Opravdovou vášní je pro mě rozhodně psaní knížek pro děti, byť právě z akcí, jako je zahajovací show pro Plzeň coby evropské město kultury, plyne ohromná synergie. Jde tu o velké nápady, o velkolepé příběhy a taky díky takovým akcím můžete cestovat po celém světě, ale na prvním místě jsou u mě dětské knížky.

A.cz: Jednou jste řekl, že celá vaše kariéra se snaží vrátit k nečekanému kouzlu jednoho odpoledne, kdy učitelka četla vaší slohovou práci, všichni se smáli a vy jste se tehdy rozhodl, že budete spisovatelem. Myslíte, že i díky tomu je pro vás tak důležité právě psaní dětské literatury?

Ano, zcela jistě. Autoři beletrie pro dospělé se stávají slavnými, často je znáte i podle obličeje. Ale u dětských knížek není autor důležitý, podstatné jsou pouze příběhy. A podobné je to s přípravou show u příležitosti olympiády či této v Plzni. Vy jste jen neviditelným mužem v davu, stáváte se součástí celého toho kouzla a čerpáte onu zvláštní zpětnou vazbu.

A.cz: Při psaní filmových scénářů a knížek jde tedy o stejný typ nutkání? Jinak řečeno, jsou pro vás důležitější filmy nebo knížky?

Filmy miluju a vyrostl jsem na nich, ale na dětských knížkách je něco velmi zvláštního a nenahraditelného.

A.cz: Jak vlastně funguje spolupráce s režisérem? Při psaní beletrie jste výsostným autorem, ale jak se cítíte, když musíte odevzdat svůj výtvor, scénář, do cizích rukou? Máte potřebu zasahovat do natáčení?

Připomeňte si film Nonstop párty z roku 2002.
Připomeňte si film Nonstop párty z roku 2002.

Záleží na typu režiséra. Dany Boyle nadšeně přejímá veškeré vlivy z okolí. Michael Winterbottom prostě přijde a natáčí. Ale filmování je velmi chaotický způsob činnosti. Často se mluví o tom, že režisér má převahu nad scenáristou a podobně, ale ve skutečnosti není při natáčení problémem režisér, ale počasí, peníze a spousty dalších okolností. Film je snaha vytvořit něco dobrého ve velmi chaotickém prostředí. Je to doopravdy velmi zábavný typ činnosti.

A.cz: A potřebujete se účastnit samotného natáčení?

Ano, například u posledního snímku Koleje osudu jsem se hodně účastnil natáčení, každý den natáčecího času jsem strávil s Dannym Boylem při natáčení Milionů, stejně jako u Nonstop párty. U jiných filmů jsem zase tak silnou potřebu být přitom neměl.

A.cz: Máte nějaký specifický přístup k psaní scénáře? Protože vaše příběhy nejsou vyprávěné zrovna tradičně.

To opravdu nejsou. (smích) Mám rád pravdivé příběhy, protože v sobě mají určitou svěžest, jestli mi rozumíte, a pak už jde prostě jen o to odvyprávět vše, jak si sám příběh žádá.

Frank Cottrell Boyce.
Frank Cottrell Boyce. | Foto: Profimédia

A.cz: Mám pocit, že vaše příběhy připomínají spíše jakýsi proud událostí, než že by se řídily klasickou dramaturgií. Jak detailně vlastně scénáře promýšlíte? Věnujete se i samotnému stylu, tomu, jak film bude vypadat na plátně? Například na filmu Kód 46 mě fascinuje, že jde o jediný plynulý pohyb, vše tu neustále plyne – od kamery přes auta, lidi, eskalátory – a pak náhle ten pohyb skončí. Promýšlíte i takové věci, nebo to už je „práce režiséra“?

Určitě. Občas si vedle scénáře dělám i náčrty do skicáře, zachycuji obrazy, které se mi míhají hlavou, mnohdy i lepím různé výstřižky, aby režisér viděl, odkud se ty obrazy vzaly. Například u filmu Milióny jsem si zaznamenával detaily obrazů svatých od El Greca, ale i fotky ze čtvrti, kde jsem vyrůstal. Podobně se snažím zachytit i nálady.

A.cz: Můžete přiblížit vaši akademickou kariéru? Jste profesorem četby, co je to vlastně za obor, je to něco jako literární věda?

To ne. Jde o malou univerzitu blízko místa, kde žiji. A jde také o snahu napomoci tomu, aby byla kultura více založena na čtení. Tento předmět kráčí napříč všemi vědními obory. Jde o čtení i debaty. Skoro jako bych byl takovým úředníkem, který má pod patronací plodnou zábavu.

A.cz: To je hezká představa. Vy jste někde řekl, že jsme v dnešní době tragicky smísili gramotnost se čtením. Co přesně jste tím myslel?

Školy v Anglii se, když jde o čtení, příliš zaměřují na mechanické dovednosti. A občas pro samé osvojování této dovednosti přicházíte o potěšení, které je tím nejpodstatnějším. Myslím, že by bylo lepší, kdybychom na děti tak tvrdě netlačili a raději počkali, až se k věcem doberou svou vlastní cestou. Místo tlačení na pilu bychom jim měli dodat ke čtení více správné motivace.

A.cz: Jaký je váš vztah k popkultuře? Vaše filmy možná nejsou komerční hity, ale často jsou založeny na různých žánrech a mám pocit, že mají daleko k nálepce vysokého umění – což myslím jako kompliment. Nejsou zkrátka akademické, ale spíše hravé.

Ano. Popkulturou či vlastně v popkultuře samozřejmě žiju. Mám rád ty střety velkolepých nápadů, které se v popkultuře odehrávají. Například ve filmu Nonstop párty se věci točí kolem popové muziky, ale také je tu spousta myšlenek z oblasti filosofie, o DNA a tak dále. Mám rád takovéto směsi. Nyní pro Dannyho Boylea píšu scénář, který je také o pop music, ale jde v něm i o studenou válku, takže opět podobná směsice.

A.cz: Váš poslední film Koleje osudu vypráví o druhé světové válce a také předchozí televizní snímky se tohoto tématu dotýkaly. Je nějaký důvod, proč odsud poslední dobou čerpáte inspiraci?

Scenárista Frank Cottrell Boyce s manželkou autora knižní předlohy Patti Lomax a režisérem filmu Koleje osudu Jonathanem Teplitzkym na loňském festivalu v San Sebastianu.
Scenárista Frank Cottrell Boyce s manželkou autora knižní předlohy Patti Lomax a režisérem filmu Koleje osudu Jonathanem Teplitzkym na loňském festivalu v San Sebastianu. | Foto: Profimédia

Ani ne. Ten scénář vznikal velmi dlouho a v jeho jádru stojí opět pravdivý příběh, velmi krásný příběh. Jde vlastně o protiklad k většině válečných příběhů. Válečné historky jsou většinou o tom, co se stane během války, kdežto tahle vypráví o tom, co se stane po jejím skončení. Toužil jsem po setkání s osobou, na jejíchž osudech je příběh založen, a tento muž se pro mě stal opravdovým hrdinou. V průběhu posledních deseti let jsem s ním strávil spoustu času, než loni zemřel.

A.cz: Máte ve velké oblibě příběhy svatých. Co vás na nich tak fascinuje?

Lidé často o svatých mluví, jako kdyby šlo jen a jen o ctnostné bytosti. Ale jen si ty příběhy pozorně přečtěte. Jde o historky plné bláznivé energie, historky o naprosto odlišném přístupu k životu. Jsou podobné příběhům z divočiny, o domorodcích a jejich bezprostředním vztahu ke zvířatům. Také jde o lidi, kteří žijí zcela na vlastní pěst. Jako třeba svatý František, který dokázal žít bez prostředků. Mají zkrátka zvláštní schopnost jít až do krajností, jde o extrémisty.

A.cz: Mám pocit, že jste je jednou přirovnával k popkultuře.

Ano, to je přesné. Když jedete do Itálie a procházíte se mezi chrámy a sochami, je to jako sledovat mini-filmy. Je v nich též obrovská spousta obrazů, a když víte, jak je číst, tak vám vyprávějí příběh, že ano?

A.cz: A přitom je dnes považujeme mnohem spíše za ono velké umění než za něco tak obyčejného jako je popkultura.

Ano, ale mohou být vlastně obojím. Něco zajímavého může vyprávět obraz od Caravaggia i malinká pozlacená socha. Mnohdy se ostatně nachází pospolu, hned před velkolepou malbou stojí laciná soška.

A.cz: Co vás tak přitahuje na postavách, jako jsou producent Tony Wilson z Nonstop párty či Tristram Shandy, hrdina stejnojmenného snímku? Mezi oběma těmito filmy je velmi silné pouto, byť jeden vychází ze skutečné historie hudební scény v Manchesteru druhé poloviny dvacátého století a druhý je volnou adaptací románu ze století osmnáctého.

Podívejte se na ukázku z filmu Tristram Shandy.
Podívejte se na ukázku z filmu Tristram Shandy.

To pouto tu rozhodně je, jde vlastně o jediný film. (smích) Když jsme natáčeli Nonstop párty, Tony Wilson neustále vykládal a vykládal. A Tristram Shandy je zase v jistém ohledu kniha o rozdílnosti mezi vašimi perfektními, naprosto logickými plány a chaosem života. Jde o nádherný příběh o muži, který plánuje budoucnost pro své dítě a pak prakticky od okamžiku, kdy dojde k jeho početí, se vše zvrtne. A stejné to bylo i s Tonym. Také měl své skvělé plány, týkající se hudby, a jen lidé kolem mu je neustále mrvili. Přesto nikdy neztratil víru ve vlastní plány a jeho bláznivé nápady jsou velmi přitažlivé. Takže ačkoli když jsme ten film dávali dohromady, tak měl být o hudební scéně v Manchesteru, nakonec se ukázalo, že v něm jde hodně o román z osmnáctého století.

A.cz: Jak se vlastně díváte na realismus v umění?

Jak při psaní dětských knih tak při tvorbě scénářů se rád inspiruji pravdivými příběhy, příběhy, které se zaobírají skutečnými věcmi, ale často mi připadá, že realistické filmy postrádají magii skutečnosti. Když se dívám na filmy Kena Loache, kterého jinak velmi obdivuji, mám pocit, že tu schází nějaká dimenze, rozměr, který se týká lidské duše. Takže určitě věřím na důležitost realismu, ale zároveň se domnívám, že skutečnost je magičtější, než si tradiční realismus myslí.

A.cz: A co pro vás znamená humor?

No ano, humor pro mě znamená vše, v něm je vše podstatné. (smích)

A.cz: A na závěr: co je nejlepší na tom být spisovatelem?

Nejlepší? Asi nepředvídatelnost. To je to skvělé na skvělém příběhu, to skvělé na skvělé filmové scéně a také ono skvělé na skvělém životě. Nevíte, co vám další okamžik přinese.

 

Právě se děje

Další zprávy