Totéž místo o dvacet let později. Novoročním koncertem Česká filharmonie symbolicky zahajuje kolosální projekt Roku české hudby. Taktovku třímá šéfdirigent Bamberských symfoniků, hlavní hostující dirigent římské Národní akademie svaté Cecilie, designovaný šéf londýnské Královské opery Covent Garden, čestný člen Royal Academy of Music a čerstvý nositel Bavorské státní ceny. Je to tentýž dirigent, s týmž mladistvým, chlapeckým úsměvem. Jakub Hrůša.
Dvacet let, které tyto okamžiky dělí, je při zpětném pohledu naplněných konzistentně budovanou kariérou. Zdá se až neuvěřitelně přímočará.
Jistě, být žákem slavného dirigenta Jiřího Bělohlávka přineslo nejen Hrůšovi výhodu v podobě důležitých kontaktů, ale žádný agent by se neujal mladého začínajícího umělce jen na přímluvu autority. A žádný prestižní orchestr by opakovaně nezval začínající hvězdu, kdyby se neosvědčila.
O Hrůšových kvalitách se znovu budou moci přesvědčit také návštěvníci letošního ročníku festivalu Pražské jaro, kde se 18. května představí v čele Národní akademie svaté Cecilie. Kromě toho bude 28. a 30. května dirigovat koncertní uvedení opery Libuše od Bedřicha Smetany v podání České filharmonie a předních pěvců.
Bez ambicí
Už onoho roku 2004 naslouchal v publiku pracovník světové agentury IMG, který Hrůšovi okamžitě nabídl spolupráci.
Ne že by ale dirigent přeskočil etapu vedení amatérských, studentských a regionálních orchestrů - tu si stihl odbýt během studií a ostatně dodnes pracuje s Českou studentskou filharmonií. Začínal v rodném Brně. Syn múzického architekta odmalička navštěvoval hudební školu. Dnes umí samozřejmě hrát na klavír, což je pro dirigenta nezbytnost, učil se ale také na trombon nebo flétnu.
Při čtení životopisů a rozhovorů se Hrůša jeví jako jeden z těch předčasně vyspělých intelektuálních mladíků, jejichž vášní byla literatura a - v tomto případě - klasická hudba. Už coby student gymnázia pravidelně chodil na koncerty Filharmonie Brno. "Byl jsem typ puberťáka, který prožívá tragické koncepce spíše než humor," zformuloval to sám.
Kromě hudby uvažoval o jazycích a právech. Protože se ale ještě před maturitou bez potíží dostal na pražskou AMU, nebylo proč pochybovat.
Jako jeho učitel bývá všude uváděn Jiří Bělohlávek. Byť je pojilo silné přátelství, Hrůša nikdy neopomene zmínit také pedagoga Radomila Elišku, který na akademii vedl seminář dirigentů. "Nikdy mu nebudu dost vděčný za to, že mě sotva dva tři měsíce po zahájení studia vyzval, abych se přihlásil do soutěže Pražské jaro," vzpomíná. Šel do ní bez ambicí - jako jediný tehdy ještě nezažil, jaké to je stát před profesionálním tělesem.
Psal se rok 2000 a osmnáctiletý student prvního ročníku v mezinárodní soutěži zaujal. Nevyhrál, dostal "jen" čestné uznání, cenu pro nejmladšího a nejúspěšnějšího českého účastníka, ale zanechal dojem. "Pochopil jsem, že jsem řadu lidí zaujal a budou sledovat, jak se to dál se mnou vyvine. Stál jsem tehdy vůbec poprvé před profesionálním orchestrem a bylo povzbuzující vědět, že to, co chci dělat, není jen můj osobní sen, ale má také objektivní odezvu," vypráví jako vždy precizně formulující hudebník.
S odstupem a po dlouholetých zkušenostech ze zahraničí si studia na pražské vysoké škole pochvaluje. "Vedení dirigentského oddělení vydobylo pro každého studenta povinnost vlastního celého ročníkového koncertu - počínaje druhým rokem studia. Skvělá zkušenost, které se adeptům dirigentství ve světě nedostává. Pracovali jsme každý rok s jiným ansámblem, třeba v Hradci, v Budějovicích, Plzni, zúčastňoval se i můj pozdější orchestr ve Zlíně," vzpomíná. "Hodili nás do vody a museli jsme plavat, jako se to děje v praxi."
Absolvoval půlroční postgraduální studium v Berlíně a "učednická léta" završil účastí v soutěžích v Záhřebu a Paříži. "Nebyly to však zásadní kroky v mé kariéře. Paříž mi přinesla pracovní příležitost, začal jsem jako hostující dirigent pracovat s Orchestre Philharmonique de Radio France, ale nemohu tvrdit, že bez toho bych nebyl tím, čím jsem dnes. A teď, když pracuji paralelně ve spoustě zemí a mohu srovnávat, jsem rád, že jsem studoval a dostal první příležitosti v Česku. Byl to skvělý základ," konstatuje.
Orchestr založený uprchlíky
Po třech letech, kdy vedl Pražský studentský orchestr, přišel čas debutů. Rok 2004 byl pro Jakuba Hrůšu přelomový. Na podzim se poprvé představil s Českou filharmonií. O rok později se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu prvně vystoupil na Pražském jaru. Angažmá v Paříži u dirigenta Myung‑Whun Chunga spadá do sezony 2005/06.
V roce 2008 premiérově vystoupil na operním festivalu v anglickém Glyndebourne, letní přehlídce ztělesňující nejlepší britskou tradici. S celou company poté tři roky jezdil křížem krážem coby ředitel projektu Glyndebourne on Tour, který zdejší inscenace vozí do dalších destinací.
Doma na něj zatím čekalo těleso, jež po zakladateli Jiřím Bělohlávkovi vedl Kaspar Zehnder, Pražská komorní filharmonie, dnes Prague Philharmonia. Jejich nahrávky, které vznikly za dobu Hrůšova sedmiletého působení v čele, dosud vyzařují svěžest a esprit.
Hrůša si následně vyzkoušel roli hlavního hostujícího dirigenta u londýnského Philharmonia Orchestra a také v Japonsku u Tokyo Metropolitan Symphony. V roce 2016 přišlo jeho zatím nejdelší angažmá, když byl vyslán do čela Bamberských symfoniků.
Výjimečný orchestr vytvořili pováleční uprchlíci z Německa i Prahy a od založení měl jen pět šéfdirigentů. Ani v Hrůšově případě to nebude chvilková známost: angažmá v Bavorsku právě prodloužil do roku 2029. "Plánů máme tolik, že by na to nestačilo ani několik životů," je Hrůša nadšen spoluprací. Do Bamberku ovšem za prací jezdí sám: zázemí a ideální domov našla rodina se dvěma dětmi v Londýně.
Za svou dosavadní kariéru nejen debutoval, ale také se opakovaně vrací k tělesům, která tvoří špičku světové scény. Pokud to jde, snaží se uvádět českou hudbu, tu neoposlouchanou. A tak například s Berlínskými filharmoniky nastudoval jimi předtím nikdy nehraný Houslový koncert Bohuslava Martinů nebo Mysterium času Miloslava Kabeláče.
Kdy a kde
Hned třikrát se na letošním ročníku Pražského jara představí Jakub Hrůša. Nejprve 18. května v Obecním domě vystoupí s římským orchestrem Národní akademie svaté Cecilie, jehož je hlavním hostujícím dirigentem. Na programu mají Fresky Piera della Francesca od Bohuslava Martinů, Klavírní koncert George Gerhswina, v němž doprovodí Kirilla Gersteina, a Symfonické tance pro velký orchestr od Sergeje Rachmaninova.
Následně 28. a 30. května ve Dvořákově síni Rudolfina Hrůša s Českou filharmonií koncertně uvede operu Libuše od Bedřicha Smetany, čímž Pražské jaro přispěje k Roku české hudby. Zazpívají Kateřina Kněžíková, Adam Plachetka, Martin Bárta nebo Richard Samek. Orchestr doprovodí Pražský filharmonický sbor vedený Lukášem Vasilkem.
V roce 2019 se poprvé objevil před Vídeňskými filharmoniky, s nimiž od té doby přichystal programy orchestrální i operní. Vídeňský orchestr je rezidenčním tělesem slavného Salcburského festivalu a Hrůša zde v roce 2022 dirigoval Káťu Kabanovou od Leoše Janáčka.
Za videonahrávku této inscenace v režii Barrieho Koskyho dostali ocenění International Classical Music Award - to udělují šéfredaktoři hudebních magazínů a zástupci kulturních institucí. Sám Hrůša byl nominován ještě za další dva počiny.
Na americkém kontinentu se jako operní dirigent uvedl poprvé vloni v listopadu, když v Chicagu zaujal provedením dalšího Janáčkova díla: Její pastorkyně, v zahraničí uváděné pod názvem Jenůfa. "Vrchol sezony, osvěžující, netradiční program, s intenzitou a rozmachem zahraný. Hrůša sklidil pozoruhodně nadšené ovace publika včetně hlasitého jásotu, a to nejen po představení, ale už když vcházel na pódium. Majestátní výkon, brilantní a podmanivé představení," napsal web Chicago Classical Review.
Není divu, že letos se Jakub Hrůša stal nejvýraznější tváří velkoryse pojatého projektu Rok české hudby, který u příležitosti více výročí hodlá zviditelnit nejen klasiky Smetanu nebo Janáčka, ale také méně známé, přesto vynikající české skladatele. Chceme‑li dostat do zahraničí české autory, a že to snad jenom Antonín Dvořák nepotřebuje, musí se to dít prostřednictvím světově uznávané osobnosti.
Osvěty zjevně není dost: když Hrůša na Salcburském velikonočním festivalu uvedl krásný a chytře sestavený program na téma Itálie, kromě symfonie Harold v Itálii od Hectora Berlioze sem zařadil také Fresky Piera della Francesca od Bohuslava Martinů.
V rozhovoru se jej novinář bezelstně ptal, proč zrovna toto dílo od tohoto autora. Hrůša, který o skladateli napsal i studii, musel vysvětlovat, jak se to má s kvalitou jeho práce a že z období, kdy Martinů tvořil, se toho v koncertních sálech zase tolik nehraje. Freskami Piera della Francesca zahájí také letošní večer s orchestrem Národní akademie svaté Cecilie na Pražském jaru.
Zdolávat velké cíle
Nedávno se přehoupl přes čtyřicítku a nějakou dobu už je na vrcholu kariéry. Pokud tedy kariérou myslíme úspěch a práci u světových těles. Pro intelektuálně zaměřeného Hrůšu ovšem vrchol zatím leží v nedohlednu.
Podobně jako další tvůrčí a duševně pracující osobnosti klade sám na sebe nejvyšší nároky. "Odjakživa mě zajímaly složité věci. Přitahovaly mě nároky, které na mě kladly. Rád zdolávám jistý odpor: velké romány, velká hudební díla, velké turistické cíle," řekl. Proslulý pianista Ivan Moravec mu prý jednou řekl, že je "taková stará duše".
Velké rozumové úsilí dirigent věnuje přípravě partitur, úvahám o skladateli, díle, epoše i kontextu. Na pódiu jde však mudrování stranou. Tam ukazuje, že je schopen velkých emocí. Jinak by jeho projev nebyl tak bezprostředně vnímán posluchači.
Když koncem května 2017 nečekaně zemřel Jiří Bělohlávek, několik měsíců se v hudebních kruzích mluvilo o Jakubu Hrůšovi jako jeho možném nástupci v čele České filharmonie. Sám prý na pozici, kde by ho laická i odborná veřejnost ráda viděla, neaspiroval. K prvnímu orchestru se vrací co chvíli. Třeba jednou nastane správný čas.
Momentálně žije rozkročený přes Lamanšský průliv a z častého cestování se snaží získat to pozitivní: klid na čtení. Vášeň k literatuře, ke knihám, jej neopouští, a dokonce ve volném čase načítá audioknihy pro rodinu a přátele.
