Irving netoleruje netoleranci, když Billy potká vagínu

Boris Hokr
27. 12. 2013 10:11
Recenze nejnovějšího románu Johna Irvinga V jedné osobě
John Irving
John Irving | Foto: Aktuálně.cz

Recenze - Billy Abbott vyrůstá v malém městě First Sister. Jeho rodina je zde spjata s prestižní soukromou školou a místním divadelním spolkem amatérů. Od dětství je tak lapen mezi prostředím relativně volnomyšlenkářským až „ulítlým" a upnutým až bigotně konzervativním.

První svět reprezentuje například jeho dědeček Harry, který se vyžívá v ženských rolích nejen na scéně divadla, a otčím Richard, velký nadšenec do inscenací Shakespeara. Z druhé strany jej však drtí nejen vlastní matka a teta, ale i spolužáci a někteří členové učitelského sboru. Billy je totiž jiný, sexuálně jiný. A dokonce nadvakrát.

Mladý Billy přijímá podobojí

Na nový román Johna Irvinga jsme čekali tři roky. A také na to, zda se - abychom citovali předchozí Poslední noc na Klikaté řece - Irving přestal mrcasit s prkotinama. Minule totiž nabídl neskutečně řídký příběh v jakémsi „kompendiu Johna Irvinga". Prostě jsme si odškrtávali autorova oblíbená témata a motivy. Válka ve Vietnamu, zápasení, sex se staršími ženami, medvědi a těžkosti spisovatelské řehole atd.

Foto: Aktuálně.cz

V jedné osobě je určitě posunem ke kvalitě klasických kousků jako Pravidla moštárny nebo slavný Svět podle Garpa. Nicméně pouze posunem. I tentokrát je román tematickým honem na více zajíců, přičemž ne všichni uspokojivě zacukají nožičkama a zastřihají ušisky. Nicméně pořád je onen hon nápaditější a vydatnější, a především zábavnější než minule.

Kniha pokrývá nějakých padesát let života hlavní postavy. Ovšem dosti nerovnoměrně. Většina slov je navršena kolem několika málo událostí z dob Billyho studia na Favorite River Academy. Vše ostatní působí jako chudší příbuzný - i proto, že román nemá oporu v nějakém výrazném dějovém oblouku. Vypravěč skáče v čase, mezi postavami i tématy...

Tmelem mohl být přízrak krásného spolužáka Kitteridge, kterého Billy jak miluje, tak nenávidí. Ale i on je většinu knihy jen jakýmsi stínem v pozadí a závěrečná pointa s ním spojená působí lacině. Nebo mohl tuto roli hrát Billyho skutečný otec, od prvních stran pohřešovaný. I on se však v závěru objeví jen proto, aby se odškrtl naznačený směr vyprávění, nikoliv aby se pořádně zavázal... o tom, že by se zde rozvinulo nějaké smysluplné pátrání ani nemluvě.

Co knihu opravdu drží pohromadě, jsou dvě věci. Prví z nich je Billyho sexualita a věci s ní spojené. Hrdina je i v tomto směru chycen mezi dvěma světy, jak jsem zmínil na počátku - není totiž „jiný", protože je homosexuál. On je jiný, protože je bisexuál. Vulgárně řečeno: chce penisy i prsa - ta především menší, v tvarovacích podprsenkách, prosím pěkně.

Heterosexuálové na něj tedy shlížejí s opovržením, homosexuálové s nedůvěrou. A on sám pořádně neví, co vlastně je a co chce, aby teprve ke konci odmítl veškeré škatulkování - z vnějšku i od sebe samého. Což je hezké, ale tak nějak náhlé a strojené až divadelní.

Mnoho rolí v jedné osobě

Což je ta druhá věc, díky které V jedné osobě nepadá do nebezpečných poloh průměru. Od první stránky se Billy vyznává k obdivu k literatuře (v prvé řadě pochopitelně Dickens, ale dojde i na Flauberta a další) a točí se kolem divadla a hraní rolí na prknech i v životě. Z jedné strany je zde vliv obchodního partnera jeho dědečka, který je Nor a fanoušek Ibsena (sebevražda pochopitelně zaručena), z druhé strany Richard a jeho vášeň pro Shakespeara (název románu odkazuje na jednu pasáž z Richarda III.).

Literární a divadelní svět jsou vždy místem úniku a zkratky nejen pro Billyho, ale i pro autora. A scény z knihovny jsou prostě sexy, i když nedojde na interkrurální styk s knihovnicí, slečnou Frostovou. Ben Hanscom by si mohl s Irvingem podat ruce. Jednotlivé aluze přitom fungují jako obdoba divadelní nápovědy.

Foto: Aktuálně.cz

Místy prohlubují účinek scény, jindy jsou prostě vtipné a v několika případech jsou opravdu zajímavě propojené s tématem homosexuality nebo minimálně sexuální nejednoznačnosti. To když se mluví o Kalibánovi nebo o tom, jak by se měla hrát Julie, pokud by došlo na inscenaci, kde by byla pohlaví herců přehozena.

Tyto hrátky jdou Irvingovi na jedničku a V jedné osobě se tak stává zatím nejvtipnějším Irvingovým románem. Místy opravdu působí až jako groteska. Některé scény, především spojené s Billyho rodinou, jsou mile absurdní. Jiné, provázané se sexualitou, pak jiskří kultivovanou trapností (v prvé řadě Billyho první ostré setkání s vaginou) jak od Woodyho.

Především však celý svět románu působí jako divadelní prostor. Na jednu stranu je to pochopitelné, protože jedním z témat je skutečnost, že homosexuálové museli „hrát" určité role, aby se ve společnosti nevystavili útlaku. Jedním z Irvingových podnětů ostatně byla „epidemie" AIDS v osmdesátých letech, kdy i v jeho okolí došlo k několika odhalením sexuální orientace mužů až na základě jejich onemocnění či úmrtí.

Billy je mužem epilogů

Na stranu druhou to ovšem vypadá, že kolem Billyho jsou vlastně jen homosexuálové (muži i ženy) a homosexualita je dědičná. Vzhledem k tomu, že román mapuje proměnu vztahu k „jiné" sexualitě (včetně zajímavých postřehů k signálům, které sloužily k rozpoznání potenciálního partnera, a něco málo sexuálního slangu), to však nemusíme vnímat pouze jako vadu.

Foto: Aktuálně.cz

Stejně jako zdlouhavý konec, který se navíc jen jaksi vytratí (už jsem napsal, že pointa je zde jen pro forma). Irving si jej totiž mile obhájil, když ústy Billyho vede polemiku s funkčností epilogu v Shakespearově Bouři a vršení epilogů pak přímo tematizuje v závěru románu (kde další a další epilogy slouží i jako metafora toho, co nás čeká ve stáří - neustálé loučení s blízkými a završování věcí vezdejších).

Nakonec tak jedinou skutečnou vadou zůstává již zmíněná absence děje a s tím související absolutní pasivita Billyho. Ten chlap se prostě plouží životem, a pokud v něm i něco dokázal, stalo se tak jaksi mezi řádky - my se o tom bohužel nedočteme. Což je škoda, protože bez toho je V jedné osobě sice čtivým, zábavným a informačně bohatým, pořád však jen především líbivým klouzáním po povrchu, které netne výrazněji do živého.

I tak je ale třeba zdůraznit, že toto hodnocení platí ve vztahu k těm nejlepším Irvingovým románům. Se svými konkurenty z řad knih napsaných zhruba tak od Roku vdovou ovšem V jedné osobě vymetlo tělocvičnu dosti brutálně.

John Irving: V jedné osobě. Překlad: Jiří Hanuš. Odeon, Praha 2013, s. 496.

 

Právě se děje

Další zprávy