Recenze - Ze všech ikonických hnutí hudební popkultury, která se v poslední dekádě vrátila a podpořila nálady znovu objevující svůdné krásy minulosti, nás - hudební kritiky, kteří máme rádi hype - nejvíce potěšila nová vlna shoegaze, kytarového stylu původně z Británie, který jako stimul ke snění o jiných realitách, než těch které sami žijí, vyhledávají introverti všeho druhu. Dost z nich možná pak až nábožně přísahá na písně australsko-americké skupiny A Sunny Day In Glasgow.
Poetika shoegaze podporuje imaginativní toulky po neexistujících světech. Jeho kytarové tóny, vlny a stěny jsou sladce zastřené a vokál splývá do zvukového mixu hlučného ambientu; oblíbený blogový tag pak zní třeba noise-pop, soft-noise, či nu-gaze.
Vzkříšení ryze pocitového žánru pro stydlivé a neprůbojné boys & girls v polovině minulého desetiletí může být odrazem života v současném moderním světě, který je vyplněn zejména stresem a neklidem na sto způsobů. Jako by kapely oživující tuto estetiku svým (nejen mladým) posluchačům říkali: „Zkuste se zastavit. Svět je plný krás. Byla by škoda, aby vám utekly.“
Cyničtější náhled na koloběh hudební popkultury může sdělit, že resuscitace shoegazu nebyla vynucena žádnou podobnou okolností. „Postupně se vrací všechno, co někdy bylo populární. Nyní proto došlo na shoegaze. Více v tom nehledejme." Pravdivá teorie pak bude ta, která bude vyhovovat právě vám. Osovbně se dovolím přiklonit k faktu, že společenská pnutí ovlivňují podobu popkultury.
Drzý romantismus
Kdykoliv je oživován žánr minulosti, musí se interpret, který ho právě teď hraje, zpovídat. Byl daný styl v novém pojetí skutečně posunut dál, nebo alespoň ozvláštněn? Je za touhou jeho resuscitace vize skutečného vývoje, nebo pouze odráží potřebu umělce „hrát právě tuto hudbu, kterou tolik miluje“? Nebo je hnací energií dokonce komerční kalkul?
Pohnutky A Sunny Day In Glasgow jsou ve svém hlubokém romantismu až krystalicky čisté. Jako by kapela chtěla po letech znovu vytvořit zvukové světy a krajiny, které v osmdesátých letech črtala alba skupin My Bloody Valentine, Slowdive, Ride, nebo třeba Lush.
Estetika recenzované skupiny je pak mash-upem všech zmíněných kapel; kromě nich citlivý posluchač může identifikovat třeba odkazy na singlové kompilace legendárního labelu Motown, symbolu starého dobrého r&b. Tím, že jsou jejich alba zhuštěným mixem mnoha charakteristických prvků jiných - většinou dnes už kultovních - interpretů, se bezpečně vyhýbají lacinému plagiátu.
A Sunny Day In Glasgow ale nejsou pouze snílci zaláskovaní do svých vzorů. Vše, co jim poskytl odkaz jmenovaných (i mnoha dalších nejmenovaných) kapel, konfrontují se svou vlastní představou o shoegazerském stylu. Základní žánrový rámec dodržují: hrají v oparu zamlžené psychedelické a velmi chytlavé písničky, jejichž melodie se schovávají do hlučného kytarového šumu a hluku s ruchy.
Studium jednotlivostí však lze odhalit poměrně odvážný přístup ke stylovým odlišnostem. Strategie shoegaze totiž často funguje na principu maximálního vytěžení nosného motivu, který bývá roztažen do stopáže celé skladby. Tím, že je repetitivně opakován, může sílit jeho konečná intenzita; atmosféra skladby pak posluchače zcela pohltí. Písničky nového alba Sea When Absent pak naopak velice často kombinují více motivů. Jejich skladba je tedy určitým pásmem několika menších mikro-skladeb. Vítězstvím je pak skutečnost, že cokoliv, co tato skupina nahraje, obstojí jak v rovině jednotlivého detailu, tak i celku. Může vás stáhnout atmosféra písně, nebo konkrétní hudební motivy a nápady.
Mimo kontext stylové subkultury
Za posledních sedm let vydali A Sunny Day In Glasgow čtyři řadová alba. Přestože hrají hudbu, kterou obecně definuje celistvě hustá atmosféra, neměly by posluchačům splývat. Odlišnosti však nejlépe vyniknou při soustředěném poslechu, kdy se konzument zaměří více na nuance než celek.
Na všech svých deskách skupina nabízí trochu jiný pohled na shoegazerský styl. Debut je - tak, jak to u debutů bývá - syrový, přímočarý, natlakovaný energií, která má až fyzický dosah a blízkost. Druhé album se naopak rozprostře do širokého prostoru, aby bylo barevnou koláží fascinujících miniatur a využívaných postupů. Za aktuálním albem pak lze najít vzkaz: „Shoegaze nám začíná být těsný. Ale ještě se nám ho úplně nechce opustit“.
Nová deska svou produkcí vybočuje z tradičního přístupu, kdy vokál zapadá do zvuku a splývá v něm, rozvolněně plave pod jeho povrchem. V současnosti A Sunny Day In Glasgow poprvé vybízí posluchače, aby hlas a zvuk vnímal odděleně.
Komunikují-li A Sunny Day In Glasgow skrze svá alba zejména s introverty, je zajímavé, že tak dělají maximálně sebevědomým, uvědomělým, soustředěným a koncepčním způsobem. Možná právě pak také tímto malým konfliktem lze definovat výjimečnost této kapely nejen v rámci současné scény.
Výběr zvukových jednotlivostí, kterými kapela zdobí strukturu a kostru svých kompozic, je nyní výrazně syrovější než v minulosti. Puristického žánrového posluchače pak může překvapit, jak jsou jednotlivosti určitých skladeb agresivní, místy odkazující na výrazně maskulinnější post-rockový žánr a třeba kapelu IsIs.
Současně však album Sea When Absent relaxuje v čistě popových oázách; ano, to jsou ony výše inzerované motownovské momenty. Jako by mělo album svého konzumenta střídavě polévat kyselinou a rehabilitovat jemnými balzámy. Prostě při něm neusneš.
Komunikují-li A Sunny Day In Glasgow skrze svá alba zejména s introverty, je zajímavé, že tak dělají maximálně sebevědomým, uvědomělým, soustředěným a koncepčním způsobem. Možná právě pak také tímto malým konfliktem lze definovat výjimečnost této kapely nejen v rámci současné scény. Pro současnou vlnu shoegaze je pak typické, že typicky britský žánr hraje nebritská skupina. V tomto případě australsko-americká.
Krásné miniatury
Čtvrté album A Sunny Day In Glasgow je možné vnímat jako bohatou fresku, která je osázena obrovským množstvím fascinujících jednotlivostí, které jsou znakem touhy po experimentu. Pokud se posluchač zaměří tímto směrem, bude pro něj album poměrně dlouhou dobu neopotřebovatelné; pokaždé totiž nabídne ke vstřebání nějaký jiný detail.
Jednou to bude popová vokální linka, podruhé tvrdý noisový zvukový skřípanec, nebo jiný efekt či afekt. Jako by právě tímto důrazem na krásu jednotlivostí A Sunny Day In Glasgow své posluchače vyzývali k tomu, aby - třeba také v životě - vnímali a vyhledávali „krásné miniatury“.
Bude-li naopak album Sea When Absent interpretováno v rovině celku, závěrem bude, že je poměrně tradičním a velice příjemným příspěvkem od kapely, která ve svých prvních písni skládala poctu svému milovanému stylu, aby v průběhu dalších let hledala cesty, jak by se od něj přirozeným - nikoliv násilným a vynuceným - způsobem odřízla. A ani toto určitě v kontextu současné nabídky není málo.
Aktuálně bychom totiž nenašli moc kapel, které by hlučným kytarovým popem své posluchače stimulovaly opravdověji a životněji. Většina jejich žánrových kolegů sice slušně naplňuje vzorce a pravidla svého žánru, ale současně obstojí jen jako „obyčejný zástupce stylového hnutí“. A Sunny Day In Glasgow s novou deskou potvrzují, že stojí mimo tento kontext. Jsou skvělí sami za sebe.
A Sunny Day in Glasgow: Sea When Absent. Lefse, 2014.
