Recenze - Největší pozitivum filmu Transcendence je současně jeho největší slabinou: zatímco klamání tělem během vyprávění připravuje půdu pro silný závěr, pak totéž klamání tělem během reklamní kampaně připravuje půdu pro silné divácké rozčarování.
Transcendence totiž rozhodně není postapokalyptické drama, akční sci-fi nebo napínavý thriller. Jde o starosvětskou sci-fi v podobě i intenzitě, s nimiž se na kinematografickém poli setkáváme jen zřídka… a Transcendence na tom žel nic moc zásadního nezmění.
Východiskem je jednoduchý narativní nápad, který se v cyklické podobě vrací do hry a rozvíjí představu fikčního světa. Narážíme zde ovšem na jisté úskalí střetu uměleckých forem.
V literatuře se lze soustředit jen na drobné nápady a nebrat ohled na spousty detailů narušujících čistotu samotného výchozího nápadu, kdežto ve filmu je prostě každý detail součástí sítě mnoha dalších detailů – a ty mohou značně destruovat účinnost hry s několika málo motivy.
Co když mají pravdu?
Kdo jste četli třeba Dveře do léta nebo Zpěv drozda, jsou to bezmála geniální sci-fi, nicméně neumím si je příliš dobře představit jako bezmála geniální filmy. Soubor variovaných motivů brilantně vytěžených na ploše románu je příliš skromný, aby se v toku podnětů nutných k utvoření komplexního audiovizuálně založeného fikčního světa neutopil – a neodhalila se jejich jistá naivita a zkonstruovanost.
A právě na tohle doplatila Transcendence. Snaha zakotvit v nejlepším smyslu slova tradiční sci-fi motivy umělé inteligence, otázku lidskosti strojů a příliš velké moci nutí filmaře pracovat se spoustou dalších motivů, které spoustu skvělých nápadů činí jistým způsobem naivními a zkonstruovanými.
Jenže každé sci-fi je v jádru prachsprostá konstrukce, protože není možné ve filmu vytvořit úplně nový svět a vždycky se dá jen parazitovat na tom skutečném, což snadno podrazí tvůrci nohy.
V Transcendenci se důmyslně pracuje se dvěma nosnými sci-fi motivy. Za prvé je to motiv vědcovy mysli ve stroji, kdy je nasnadě otázka, nakolik jde stále o téhož vědce a nakolik stroj pro své potřeby tohoto vědce napodobuje. Za druhé jde o motiv strachu z neznámého a zejména z technického, kdy film prostřednictvím změn perspektiv znemožňuje divákovi zaujmout jednu a tutéž konstantní pozici.
Uplatňování kulturních vzorců ve vytváření účinků na diváka je v mnoha ohledech funkční: hrdina je na jedné straně sympatický vědátor se skvělou manželkou, na druhé straně paranoia z přílišné technické moci a z techno-apokalypsy je prostě silná, a ačkoli jsou aktivisté hned od začátku hodně nesympatičtí (prostě aktivisté), postupně se vkrádá otázka: Co když mají pravdu?
Tohle napětí je vysoce produktivní, jenže ačkoli má jednání postav globální dopad na fikční svět, samotné vyprávění je vlastně zaměřeno jen na příběh několika málo postav.
Z hlediska rozvíjených motivů je to naprosto pochopitelné, jenže z hlediska vyprávěného filmového příběhu současně naprosto nedostačující, protože co by literatuře stačilo naznačit, je (nejen v tomto filmu) prostě vidět a najednou nutí se ve svém parazitismu na skutečném světě ptát, proč v tomto světě nikdo nepoužívá satelity, jak fungují vlády ignorující okázalé nebezpečí a proč všichni čekali dva dlouhé roky.
A zároveň, co by literatura mohla ve své selektivnosti prostě vynechat, je ve filmu nejen přítomné, ale navíc do očí bijící… absurdní posuny v jednání, reakce postav na určité podněty, nežádoucí vizuální asociace atp.
Akční velkofilm nečekejte
Pomalu rozvíjené vyprávění o několika málo postavách se tak skutečně – jak jsem naznačil výše – utápí v nabízejících se otázkách po dění ve fikčním světě jako celku.
Jinými slovy, například možnosti (a) skutečného internetu a z nich vyplývající otázky po logice příběhu s fikčním překladem internetu pracujícím banalizují tradiční sci-fi téma umělé inteligence a kolektivního vědění, (b) skutečných tajných služeb a z nich vyplývající otázky po logice příběhu s fikčním překladem těchto tajných služeb pracujícím banalizují drama o zodpovědnosti, lásce, přátelství, loajalitě a neustálé etické rozpolcenosti.
Transcendence (70%)
Transcendence je starosvětská sci-fi v podobě i intenzitě, s nimiž se na kinematografickém poli setkáváme jen zřídka… a Transcendence na tom žel nic moc zásadního nezmění. Nesporná komplexnost v případě Transcendence ale prohrála boj s vnitřní soudržností… a pokud očekáváte akční velkofilm, pak pro změnu originalita prohrává boj s působivostí na diváka. Prohra to v důsledku možná je, ale díky za ni – právě kvůli příběhům jako je tento mám totiž tak rád sci-fi, ne kvůli akčním scénám a velkolepým trikům.
Nemyslím si však, že Transcendence je hloupá a domnívám se, že podobný příběh v podobně čisté verzi ani lépe vyprávět nešlo, zejména ne bez příklonu k akční sci-fi – s jejímž očekáváním se od začátku do konce fikaně pracuje.
Ne, hloupá není, stejně jako není špatně napsaná (byť některé logické lapsy jsou až příliš zřejmé) ani zrežírovaná (má rytmus s přesně vypočítanými body zvratu ve vyprávění). Jen zkrátka selhává ve své snaze vyprávět malý příběh o velkých činech, protože audiovizuální fikční svět na jedné straně nenechá tento malý příběh bez velkých souvislostí a na druhé straně tomu filmaři ani nepomohli snahou příběh zakotvit v delším časovém období.
Nesporná komplexnost v případě Transcendence prohrála boj s vnitřní soudržností… a pokud očekáváte akční velkofilm, pak pro změnu originalita prohraje boj s působivostí na diváka. Prohra to v důsledku možná je, ale díky za ni – právě kvůli příběhům jako je tento mám totiž tak rád sci-fi, ne kvůli akčním scénám a velkolepým trikům.
Transcendence. USA, 2014, 120 minut. Režie: Wally Pfister. Hrají: Johnny Depp, Morgan Freeman, Kate Mara, Rebecca Hall, Cillian Murphy, Paul Bettany, Cole Hauser, Cory Hardrict, Olivia Dudley, Clifton Collins Jr., Luce Rains, Wallace Langham, Chad Brummett, Josh Stewart.
